"Potkani hlašte se!" Zahřměl jsem po příchodu do tábora všech pěti armád. Přijel jsem sice pozdě v noci, ale přesto se hned ze tmy ozvalo "Tady sme!" a už se ke mně hrnuli první Potkani. Nesměli tu chybět Art a Bald, Valda, Jazlo, dále pak Gimli a nové tváře Dainn a Katka.

Tak začal náš výlet do jiného světa, světa zvaného Středozem a já vám o něm teď něco povím, tak se děti pěkně posaďte, tahle pohádka bude dlouhá…

V táboře bylo velmi živo, ze všech stran se ozýval řev, místy přecházející až do zpěvu. Decentně jsme pokecali, co je nového, vzájemně si vynadali jaký jsme bezva kámoši, zavzpomínali na staré historky a ty ještě starší. Zejména jsem se podivil, že nepřijela větší část Choceňské frakce ani seTTra. Ten za sebe alespoň poslal náhradu, svou přítelkyni čajovnici Katku, která ač nováček velmi dobře mezi Potkany upadla, tedy zapadla.

Těm, co nepřijeli musím hned na začátku prozradit, že udělali velkou chybu, neboť tato akce byla velmi úspěšná, řekl bych, že snad až jedna z nejlepších (což už teď, v době přepisování těchto slov není pravda, protože nejlepší byla seTTova Říše snů), alespoň pro mě. No posuďte sami…

Po těžkém ranním vstávání (pro mě ostatně jako vždy horší než umírání), jsme se vzchopili k životu. Art s Katkou uvařili podivný dryák (říkali tomu čaj), z podivných bobulí (jak podivných? Rulík, vraní oko a květ digitalis, samé normální ingredience :) pozn. art), které našli všude okolo. Stejně jsme si všichni dali, protože když nic jiného bylo to aspoň teplé, takže to postavilo člověka na nohy. Mě bohužel jen na chvíli, neboť jsem s hrůzou zjistil, že nemůžu chodit. Ne snad, že by mě ochromily ty bobule, ale proto, že moje bezvadné goráče od Trezety jsou na -censored- a nabízím je tímto sadomasochistům k prodeji. Paty jsem měl samý puchýř, už jsem začal sestavovat krizový scénář, ale naštěstí mě zachránil Bald, který mi zapůjčil svoje rezervní botičky. Tímto mu tedy děkuji za záchranu svého života. Díky, díky, díky.

Pak následovaly běžné věci sobotního rána. Převlékání do kostýmů, matlání barev na xichty (nemůžu nezmínit Jazlovu červenočernou šachovnici, ladící 100% ke kostýmu), registrace a schvalování zbraní. Samá byrokracie, sekretářky, nepříjemní úředníci, znáte to.

Za zmínku ještě stojí manévry, které pro pobavení všech předvedli elfové. Točili se tam jak holčičky na tanečním aerobiku, pochodovali, běhali a točili, až jsem chtěl uvěřit tomu, že by snad mohli být i dobří boji. Bohužel se to však opět nepotvrdilo a veškeré manévrování vyznělo jako dobrý vtip, neboť za celou bitvu jsem neviděl, že by to použili nebo aspoň přišli někomu na pomoc, spíše naopak jsme pomáhali my jim.

Na druhou stranu musím uznat, že to měli nejtěžší, neboť jejich věž byla první na ráně při výletech skřetů za krásami přírody a větší část armády tvořili příslušnice něžného a v případě elfů samozřejmě krásnějšího pohlaví (u nás trpaslíků v tom stále není jasno).

Po desáté hodině pak byl sraz všech armád v roklině k výkladu pravidel, jako každý rok. Hlavní orgouš BAGR se zřejmě po špatných zkušenostech vybavil megafonem, což jsme mohli jen ocenit, protože celou tuhle otravnou část zase narušovali, a tak zbytečně zdržovali sjetý skřeti, kteří neustále, podle nich asi vtipně, zpívali odrhovačky ve stylu "Bagr to je homosexuál", "elfíkové elfíkové buzny naší země" atd. Před vystoupením samotného Bagra vystoupila ještě SHŠ, jejíž jméno jsem sice zapomněl, ale jejich šerm ne. Řezali se opravdu krutě, úder štítem do hlavy nebyl nic vyjímečného, ale kupodivu to přežili.

Pak nám Bagr vysvětloval klasické věci, jako co je meč a tak, což už jsme naštěstí jako protřelí vrazi, vlastně bojovníci znali, neboť z jeho kostrbatého výkladu, bychom to stejně nepochopili. Objevili se však dvě novinky v pravidlech:

1. Zbroj - Modifikace pravidla 3 kolíčky = život navíc. Tentokrát to bylo nakoupení zbroje (vycpávaná - kožená - plátová atd, jako v dračáku). V průběhu bitvy to bylo celkem nanic, ten jeden zásah (nikoliv život - nešlo doléčit) člověka (ani trpaslíka) jednou za čas stejně nevytrhnul. Takže jsme vyhlásili socialismus a veškeré získané kolíčky jsme začali shromažďovat na závěrečku.
2. Kopí - 1,5 m dlouhá bodná zbraň s ohebným ostřím a pruhem látky v barvě armády. Trpaslíci sice nesměli používat, ale zas taková nevýhoda to nebyla, protože v bitvě se moc často nevidělo. Ovšem možnost bodat, zvláště při dobývání věží, se může velmi hodit, uvidíme, jestli se to v budoucnu ujme.

Jak je asi zřejmé, dali jsme své umění do služeb trpasličího národa, neboť po slavném vítězství z minulého roku jsme již dobře věděli, že tady bude největší síla při nejmenším počtu bojovníků a já zejména proto, že trpaslíci mají nejlepší organizaci (sláva Thorovi) a kdo by se chtěl hádat ať se klidně dostaví do Ústí, já mu to vysvětlím z ruky do oka.

Děj bitvy se točil okolo trpaslíků a Osamělé hory, asi díky tomu, jak slavně jsme minulý rok zvítězili. Skřeti měli za úkol dobýt Osamělou horu a získat tak její poklady, podmínkou však bylo obsazení třech ležení (tři malé věže v jejím okolí), což už na první pohled znělo dost obtížně.

Konečně jsme se vydali na cestu do svých věží, které byly letos umístěny zcela jinak než dříve a to v lesích napravo od silnice směrem do Krnova. Při procházení herním územím jsme s potěšením zjistili, že trpasličí věž je nejvíce zastrčená a jestli se k nám skřeti někdy vydají, tak budou muset nejdřív dobýt jak Síně elfů, tak Esgaroth. S potěšením jsme také přijali, že náš král je opět statečný a moudrý Dain, Železná noha, jinak Thor z Agara klanu.

Dain mě opět povýšil na kapitána, měl jsem tedy nejen o život navíc, ale zejména jsem mohl křičet na lidi, takže jsem hned začal sestavovat jeden ze tří oddílů. Trpaslíků bylo zhruba 100 a já do skupiny Potkani začlenil cca 30 lidí ve třech skupinách. Jednak zlaté jádro Potkany, dále pak Lokiho skupinu Tunel a Domobranu Ovčiny, složenou z dobře známých a obávaných lučištnic v hnědých stejnokrojích (pamatuje si někdo jména?).

Pro začátek nás Dain vyslal na obhlídku terénu, abychom se trochu zorientovali a našli druhý brod přes řeku Anduinu. Ale u elfí věže hořela první z mnoha potyček mezi mezi bílou a černou stranou. Shlukli jsme se a s řevem vrhli do boje. Takový útok dokáže protivníka dobře rozhodit, to už jsme si vyzkoušeli mnohokrát. Nejinak tomu bylo i tady. Podařilo se nám sice skřety dobře zatlačit, ale naši snahu vyhrát nějak nepochopili lidé, kteří bojovali dost zmateně a když skřetům přišli posily, tak nás celkem v pohodě rozdrtili. Z první bitvy jsme tedy sice odcházeli poraženi, sebevědomí nám to však nepokazilo a z prvních kontaktů jsem poznal, že to půjde.

Poté jsme se ještě párkrát vydali do boje v různých skupinkách, podle toho jak se kdo reinkarnoval. Občas jsem pár kolíčků získal, pár ztratil a dostal se celkem v pohodě do varu. Bohužel však má životnost v boji, ostatně jako vždy, byla podobná tanku, neboť nevydržím čekat, pořád útočím proto je má obrana dost děravá a jsem snadný terč. Kvůli tomu jsem se ostatním dost ztrácel a bojovali jsme i přes veškerou snahu, zejména Baldovu, který se jako Šampion Potkanů zavázal dělat mou osobní stráž, dost roztříštěně a nemůžu tedy říci, jak se dařilo ostatním. Snad jen musím zmínit, že Bald se stal Šampionem zcela zaslouženě, neboť se mu velmi dařilo a např. potom, co jsem exnul a on si vzal ode mě náhodu, která mu přinesla silné brnění, se vrátil až po hodině, ověšený od hlavy až k patě kolíčky.

Bitva probíhala bohužel zejména po ose "cesta nahoru" "cesta dolu", podle toho, jak se které straně reinkarnovali vojáci. Už mě nebavilo chodit v malých skupinkách reinkarnovaných tam a zpět, a tak jsem domluvil počkat až budou živí všichni a celá trpasličí armáda se vydala na trestnou výpravu. Na první nepřátele jsme narazili kousek za Esgarothem, ale celkem v pohodě jsme je vyklepli. 13,30 jsme měli za úkol dobýt vrrrčí věž a tak jsme se vydali po stezce vzhůru. Do cesty se nám připletlo pár skupinek skřetů (nebo vrrků, nebo co to bylo za havěť), což nás sice zdrželo, ale nezastavilo. Asi po čtvrthodině jsme se probili až k vrrčí věži a začali ji obléhat.

Tady to však trochu zaskřípalo, neboť jsme neměli standardu a bez ní to bohužel nešlo. Resp. nám by to i šlo, ale ty štěkavý potvory se nechtěly bez vlajky nechat zmasakrovat. Ještě jsme je zkoušeli ukecat, že to je jako quest, tedy nemusíme mít vlajku, ale nezabralo to. Nevím kdo udělal chybu, jestli my, že jsme si nějakou nesehnali, nebo orgouši, že nám žádnou nedali, ale jak jsem mluvil s Gandalfem( btw-viděli jste jak měl opuchlou tvář kolem oka?) a ten říkal, že než jsme vyrazili, tak jsme si měli tu vlajku za 100 kolíčků koupit. Nevím nevím, jestli jsme jich vůbec tolik měli …

Nicméně při našem ústupu od vrrčí věže zase skřeti nabrali sílu, takže nás začali drtit, přičemž jsem znovu zhebnul, a nevím tedy jak to dopadlo ( i když asi tuším…), neboť jsem se jako informační obláček nechal odvát k reinkarnaci. Cestou foukal nějaký divoký větříček, tak jsem se trochu zatoulal a koukal, jak to vypadá jinde, ale nic zajímavého jsem neobjevil. Jen samí blázni běhající po lese všemi směry. Znáte to…

Mezitím jsem asi promeškal nějaké questy, zachytil jsem jen něco o karavaně, to ať prosím zaznamená někdo jiný, nejlépe ten, kdo tam byl.

Já pamatuji, že další quest (neříkám že to tak bylo, moje paměť už není nejlepší) bylo ubránit Mlžné hory (rozuměj naši věž) před dobytím vrrky. Myslím, že tohle byla docela důležitá bitva, i když naštěstí na výsledek BPA vliv neměla. Taky to byla určitě bitva nejhustější. Měli nás sice dobýt pouze vrrci, takže jsme předpokládali, že se celkem v pohodě ubráníme, ale přitáhla celá černá strana, Síně elfů samozřejmě lehly popelem ještě za pochodu, my jsme se pokusili zastavit postup u Esgarothu vedle vodního příkopu, ale bohužel z druhé strany lesem nás mohli obcházet a bylo jich fakt mrtě, proto jsme se celkem zbrkle vrátili do věže a docela se mi ulevilo, že jsem to vůbec přežil. Pak kupodivu trvalo poměrně dlouho, než skřeti dorazili, asi se zdrželi obléháním Esgarothu, ale nakonec se přece jen přišli (nejen) podívat. Po počátečních zmatcích (kde máte standardu?, přes hradbu se nesmí útočit ty debile! apod) nás začali obléhat a začalo maso, nejen podle skandování skřetů. Dobývání věží je maso vlastně vždycky. Tak jsme tam stáli na dosah meče a řezali do sebe hlava nehlava, hlavně skřeti s těmi bijáky spíš hlava hlava celkem bez nějakého účinku, zato lučištníci kralovali. Zasáhnout někoho mečem, když jsou všichni na sobě namačkaný jak důchodci v autobuse a všude jsou napřažené meče je dost problém, zato lučištník koukne - hele ten na mě nedává pozor - cák a už ji má. Někteří lučištníci tu byli dokonce na koních (rozuměj na lidech) a ostřelovali se navzájem, viděl jsem i kušistu zavěšeného na stromě. Prostě střelecký závody. Myslím si, že většina bojovníků zemřela v téhle bitvě se šípem v hrudi, případně v oku. Kdybychom neměli lučištníky asi bychom se nechytali, ale naštěstí tu byla Ovčinská domobrana, takže jsme se celkem drželi, bitva mohla trvat dobře přes půl hodiny. Řady silně prořídli na obou stranách, ale my stále doufali, že nám přijdou na pomoc z Esgarothu a vpadnou černým do zad. To se však nestalo, neboť jak jsem se později dozvěděl, skřeti celou dobu obléhali také tam. Takže jejich řady neprořídly tím, že jsem je vykydlili, ale spíše tím, že si šli zabojovat jinam.

Když už věž bránilo cca 10 posledních trpaslíků proti 30 skřetům, došlo jim, že by mohli vyhrát a vtrhli do věže. Poslední obránce, náš hrdina Bald, statečně bojoval proti přesile, ale pořádná rána bambamem do hlavy umlčela i jeho. Čest jeho památce...

Tím byla naše věž dobyta a trpaslíci pobiti (pravidla českého pravopisu asi psal skřet). Vzhledem k tomu, že jsme se tam už nemohli reinkarnovat a Esgaroth byl v obležení, to už vypadalo finýto, jen jsme seděli, kecali, dojídali zásoby a tak. Už jsem se na to nemohl koukat, tak jsem navrhnul, že se zkusíme reinkarnovat u elfů. Skřeti kempující v naší věži sice tvrdili, že to je marný, protože Síně elfů už vyplenili, ale mě to nedalo. Nakonec se to rozmotalo samo, neboť někoho napadlo, že se vlastně můžeme reinkarnovat v Osamělé hoře! To byl geniální nápad, a tak tam většina trpaslíků odešla. Skřeti jsou ale jako smrad, furt se za člověkem táhnou, takže za chvíli dorazili i sem. Nejdřív jsme byli v klidu, že na nás nemůžou, protože nedobyli tři ležení, ale jelikož nebylo, kdo by ty ležení bránil, černí je celkem rychle ovládli a přišli na nás. To bylo dost špatný, neboť živých obránců tu bylo fakt minimum ( kromě Bofura a Bifura a Bombura a Oina a Gloina a vůbec, nikdo), takže to vypadalo, že vůbec nestihneme obživnout než nás rozšmelcujou. Bohudík se to podařilo, dokonce se mi v ruce objevila nádherná trpasličí sekyra a obrovský štít a já se hned hrdinně postavil do první lainy (a taky jediné) v portálu věže. Stál jsem úplně vpravo a bojoval se skřetem za rohem, což bylo vo ničem, ale občas se mi podařilo pěkně useknout nohu jinému skřetovi.

Tady došlo zase k nějakému zmatku, pravděpodobně asi k tomu, že nás skřeti dobývají, aniž by měli standardu. Nakonec tedy znechuceně odtáhli a my tedy Osamělou horu ubránili. Jenže to trochu dřelo a Bagr hrozně horlivě bagroval, proč to nejde a proč mají jít pryč, ale nejen já jsem měl pocit, že to chce jen nějak zařídit, aby hora nepadla.

Tím skončila první část bitvy a Bagr nás s megafonem vyháněl na bitvu závěrečnou a velkolepou. Ta se měla uskutečnit na louce u tábora, proto jsme si sebrali svých 5 švestek a vydali se zpátky, kde si armády příliš neoddechly a hned se museli šikovat do boje. Jako vždy vznikly dva štrúdly a skřeti sebevědomě hulákali a snažili se nás zastrašit. Někteří to brali fakt vážně (a nebo se jim líbilo Statečné srdce), jelikož nám začali ukazovat svoje prdýlky růžovoučký. Naproti tomu se bílá strana moc odhodlaně netvářila, spíš čekala, jak to dopadne.

Před bitvou nás Dáin ještě pořádně vyzbrojil, nafasovali jsme brnění (že by mithrill?), ten socialismus se vyplatil - každý 2 životy za kolíčky, které jsme v průběhu bitvy strhávali z mrtvých těl skřetů. Pak jsem s ním šel na poradu velitelů, kde jsem se dověděl dobrou zprávu, která nepotěšila. Naše skupina udělala tak dobrý dojem, že Dáin rozhodl, aby Potkani tvořili jádro armády. Přikázal, že musíme udržet pozici za každou cenu, udržet řadu v celku, aby nás skřeti neprorazili. Že nám tak věří, mě na jednu stranu potěšilo, na druhou však docela zaskočilo, protože nás pár Potkanů to nemohlo ustát. Dáin ale nechal vzadu svou skupinku trpaslíků, která měla počkat a zasáhnout tam, kde to bude hořet nejvíc.

Elfové se postavili na pravé křídlo a k mému zděšení si prosadili, že budou útočit a snažit se dostat za skřety z boku. Nevím jak si to představovali, ale každý dobře ví, že v boji jsou dobrý leda jako živý štít. Na levé křídlo se postavili lidé a protože se proti nim připravovalo nejsilnější křídlo skřetů, bylo jasné, že tady to bude nejtěžší.

Jen co jsem rozdal povely a Potkani se připravili na nejhorší, skřeti vystupňovali skandování "ma-so, ma-so, ma-so" až na maximum a vrhli se na nás.

Musím říci, že to nevypadalo moc dobře, dost lidí zazmatkovalo a vrhlo se proti nim i přesto, že jsme měli držet tvar. Začal jsem na ně řvát ať se vrátí a než skřeti doběhli, naštěstí jsme se stihli srovnat. Narazili do nás a řada se zvlnila. Stál jsem vzadu a pozoroval, jak se to zvrhne. Na pravé straně, kde měli elfové obíhat řadu se to samozřejmě podělalo, řada se naopak ohnula na naši stranu. Na druhé straně byla velká převaha skřetů proti lidem, proto lidé nestihli všechno to valící se maso zastavit a pár skřetů proběhlo za nás. Alespoň zvládli udržet lajnu a vzadu už čekala Dainova skupina, která se hned na proběhnuvší skřety vrhla. Protože to skřeti roztáhli hodně do šířky, byla jejich řada poměrně řídká, alespoň v naší části, a tak se Potkani kupodivu poměrně slušně drželi. Postupem času se nám dokonce začalo dařit je i zatlačovat, naproti tomu tak 10 metrů od nás napravo se řada nepříjemně vyboulila a už to vypadalo, že nás prorazí a roztrhnou na dvě části.

Dobře to viděl i Dáin a poslal tam svou skupinku, které se podařilo díru zalepit. Za chvíli se dokonce misky vah převážily a v tomto kritickém místě se podařilo řadu skřetů protrhnout a rozdělit, přestože to před chvílí hrozilo nám. Pak už to s nimi vzalo rychlý spád, bitva se strašně zrychlila, řady se začaly bortit a nám se dařilo černé obkličovat a stlačovat do hloučku. To už bylo největší maso, nemohli se efektivně bránit a tak jsem je rozdrtili.

Vítězství! Každý z nás byl sice někde jinde, ale cítili jsme to všichni stejně, tu radost z vítězství. Euforie. Tou dobou už jsem sice nemohl mluvit, ale přesto jsem chraptěl z plných plic:

Zla-to! Zla-to! Zla-to! Zla-to! Zla-to! Zla-to! Zla-to! Zla-to! Zla-to! Zla-to! Zla-to! Zla-to! Zla-to! Zla-to!

Tenhle okamžik je nejlepší odměnou, všechno špatné je zapomenuto, zůstává jen pocit obrovského nadšení, radosti a vyvrcholení. Extáze (no dobře zas tak silný to nebylo, ale skoro). Našli jsme se a společně řvali. Všechno sebevědomí a drzost skřetů se vsákla s jejich krví do země a zůstalo jen opojení trpaslíků.

Po vzoru loňské bitvy, kde jsme jako trpaslíci kuchli úplně všechny, elfy, lidi, i družinku, jsme se opět připravili k boji a Dáin vyzval elfy k měření sil. Samozřejmě nesebrali odvahu se nám postavit, čímž opět potvrdili, jak slabí jsou. Proto jsme se po několika trapných minutách váhání na ně stejně vrhli a zamordovali všechny, kteří ještě zbyli. Spojili jsme své zbraně a společně řevem oslavili vítězství.

A stejně jako minulý rok i letos Bagr připravil odměnu, která stejně tak připadla nám. Vždyť v osamělé hoře byl přeci ukryt trpasličí poklad! Šel jsem tedy s Dáinem vyzvednout odměnu a přitom dali řeč o bitvě. Velice ocenil naše schopnosti, takže vám tímto všichni zúčastnění Potkani Arte, Balde, Katko, Jazlo, Daine, Valdo, Gimli, děkuji za hrdinský výkon.

Po bitvě následovala malá afterpaty, sedli jsme si u našich stavů společně s Lokiho skupinou a se získanou lahví medoviny znovu oslavili vítězství. Bagr však letos také zajistil promítání Pána prstenů, takže jsme se večer zvedli a vydali se podívat, jestli Glum Froda dovede do Mordoru.

Bohužel však na mě dolehla únava z celodenních bojů a tak jsem svůj poslední boj prohrál, svalil se na trávu a usnul. Stydím se, že jsem v této zkoušce víry neobstál, ale těším se až to budu moci příští rok napravit. Najednou mě někdo budí a je konec. Konec vyprávění, je pozdě a já opět usínám. Ale příští rok se mnou skřeti musí počítat znovu a s vámi doufám také...

• B5A
• bitva

V diskuzi zatím nejsou žádné příspěvky, buď první kdo přidá příspěvek.