Předchozí kapitolu najdete zde.

Nakonec přece jen vyrážíme. Stojíme před průchodem, který je temný a od pohledu slibující smrt. Svíráme své svíčky, které sporadicky osvětlují tmu a strach naopak svírá naše duše. Uvnitř se ozývá pohupování nějakého harampádí ve větru a strach, který každý z nás má, by se dal krájet. Pomalu vstupujeme dovnitř, jdeme opatrně, sotva krok za krokem. Za průchodem je malé nádvoří a díra ve zdi. Přicházíme k ní a vidíme schody. Prudké zničené schody, nad kterými visí ohořelé trámy, tak akorát, aby na někoho spadly. Ten dům je ruina, zničená nějakým požárem. Musíme si dodat hodně povzbuzení, abychom na ty schody vstoupili. Stoupáme prudce vzhůru a nevíme, co nás čeká. Je tma a strašné ticho, přijde mi, že naše vrzání na schodech musí slyšet každý hladový na míle daleko. Nahoře se dostáváme na jakýsi plac zleva slepý, místnost bez střechy, která shořela a spadla. Vpravo jsou zbytky nějaké kamenné klenby, která je sice poničená, ale zřejmě ukrývá další místnosti. Nevypadá vůbec bezpečně. Před námi jsou další schody a tak jdeme po nich. Dostáváme se na nejvyšší úroveň. Tady už není nic, jen volný prostor, kde se válí různé krámy. Stará zničená lednice, kupy popela a rozpadlých cihel, rezavé tyče, trčící ze země jako připomínky plotu. Rozhlížíme se, zdá se to celkem bezpečné, jediná přístupová cesta jsou schody, po kterých jsme přišli. V jedné z dír v zemi však vidíme ve světle svící stíny, které se pohybují. Pod námi jsou zřejmě hladoví! Najednou se začíná ozývat vrčení a sténání. Je stále hlasitější a blíží se po schodech. Naštěstí je daleko od nás, sice ho nevidíme, ale aspoň jsme v bezpečí. Křičí na nás ať dáme pryč ta světla a snaží se k nám dostat, jak jen to jde. Evidentně by nás nejradši všechny rozporcovala. Podle hlasu je to žena. Ano to se dalo čekat, milá rytíře Víta je Hladová!

Snažíme se v ní vzbudit city, vzpomínky na minulost, na Víta, na jiný svět. Ze začátku jí to nic neříká, ale po chvíli si na své jméno vzpomíná. Přestává být tak agresivní a trochu spolupracuje. Snažíme se kout železo, dokud je žhavé a nabízíme jí důkaz od jejího milého rytíře Víta, Stráž Tomáš je statečný a odhodlává se, že půjde k ní a šperk jí předá, my ustupujeme se světlem, jak po nás Hladová požaduje. Tomáš se přibližuje k hladové, už je skoro na dosah, když tu najednou Skok! Hladová se k němu vrhla a okamžitě zaútočila, zraněný Tomáš rychle ustupuje do bezpečí světel. Začíná pršet, krize se vyostřuje. Hladová drží jedinou ústupovou cestu a déšť, který z čista jasna začal, nemilosrdně likviduje naše svíce. Z původních čtyř dvě zhasnuly, všemi prostředky se snažíme zachránit zbylé dvě. Zhasíná další, křičíme vypětím a kdo může svléká oblečení, aby udělal bezpečný kryt pro poslední svíci. Jestli zhasne i ta, jsme všichni mrtví!

Situaci jsem ani nemusel nijak vyhrocovat. Jako by to osud věděl, v kritickou chvíli začalo pršet. Místo abych svíce zhasínal, zoufale se snažím stejně jako ostatní zachránit tu poslední. Napětí by se dalo řezat motorovou pilou!

Situace se vyostřuje, začínáme být nejednotní v názorech na to, co dělat, panikaříme a vznikají neshody. Musíme jít zpět, svící zatlačit Hladovou a dostat se pro Víta. Musí vidět jenom jeho, musí to na ni zkusit on, jinak nemáme šanci! Postupujeme hlemýždím krokem kupředu. Na schodech už na sebe křičíme jak vzteklí. Ti, co jdou vepředu křičí na nás vzadu, ať jdeme rychleji, že musíme pryč, my zase křičíme na ně, ať nechodí tak rychle, že musíme opatrně, aby plamen nezhasl. Hladová se někam ztratila. Nakonec se překodrcáme přes plac a stojíme u prvních schodů, my vzadu se snažíme opatrně rozsvítit další svíce, ale všechno je mokré a vůbec se to nedaří, ti vepředu přivádějí Víta a on v naději, že uvidí svou milou, jde neohroženě kupředu. To špatně dopadne buší mě do hlavy myšlenka a strach. V místnosti poblíž schodů se ti dva střetávají. Stojíme opodál a čekáme, co se stane. Vít jde k Lucien, mluví k ní, ta chvíli váhá, ... Snad to vyjde!

Nevyšlo. Zaútočila na něj. Nevíme co dělat, jsme v koncích, asi ji nezachráníme! Musíme se aspoň pokusit neztratit Víta. Zmatkujeme, hádáme se, a protože máme stále jen jedno světlo, bojíme se jej použít. Dříve než cokoliv stihneme udělat, vrhá se hladová Lucien na Víta a strhává mu masku. On se nebrání, jen stále šeptá: „Lucien....! To je konec! Ztrácíme i jeho! Naše skupina propadá panice a utíkáme, jak to jen rozbořené schody dovolí. Dole se zastavuji, nechci tam Víta nechat! Všichni utíkají pryč, už jsou v průchodu, křičí na mě, ať se nezdržuju a utíkám také. Já však necítím strach, obracím se zpátky, Vít stojí na schodech,těžce se opírá  o zeď chvílemi vrčí a chvílemi šeptá „Nenechávejte mě tady...." . Možná ještě bojuje! Třeba ho ztráta masky nepohltila úplně! Vracím se za ním a chci ho vytáhnout ven. Úder! Bolest se mi rozjela břichem. Zaútočil na mě a já dostal tvrdou ránu do břicha, které jsem si v naději nechránil. Je to ztracený a zdrhám, co můžu. Venku čekají ostatní a zdrháme společně. Potom, co jsme uběhli pár metrů, se zastavujeme a otáčíme. Díváme se prázdnou ulicí, někde opodál je smrtící průchod, jsme sami. Uffff. Sakra! Nejsme sami! Z průchodu vybíhá Vít i Lucien, otáčí se a vrhají se přímo na nás. Já i Kariérista a stojíme, zkusíme bojovat!

Úder! Dostal jsem tvrdou ránu od rozběhlé Lucien. Padám na zem a dostávám další ránu! Bez šance! Nedá se s ní bojovat, mého útoku si ani nevšimla a nasázela mi ran, kolik chtěla, Kariérista je na tom podobně! Několik zásahů jsme dostal do těla, několik mi vysálo Moc, může si se mnou dělat co chce. Ještě, že je jako nomenu Popravčí se mi posílila tělesná konstituce, jinak bych se tu už válel v krvi. Pud sebezáchovy na mě křičí, urychleně se sbírám ze země a zdrhám, co se dá, tady už není co řešit, hlavně zachránit holý život. Jsem velmi raněn, ale jakž takž utíkám, doháníme skupinu, která čeká opodál a běžíme dál, ti dva nás však zase dohánějí, jsou rychlejší. V posledním okamžiku, jen zlomek vteřiny předtím, než Hladový Vít vykřikl „útok" křičím „znehybnění " a oběma rukama se vrhám na něho. Buď to vyjde, nebo zemřu, stejně bych neutekl. Kupodivu to vyšlo! Vít je znehybněn a tak se ho snažím táhnout sebou, třeba se mi ho podaří dotáhnout do Dominia a hladová zuřivost ho opustí. Au! Prudce mě zabolelo uvnitř těla. Hladový mi vysává moc! Naštěstí ji mám celkem dost a tak ho táhnu dál a křičím na něj, ať se probere, že ho zachráníme! Nevnímá a zase mi vysává moc! Táhnu ho pořádný kus, ale přibližuje se Lucien, která zatím bojovala s Kariéristou a oběma strážemi. Je to beznadějné, nikdo z nás se s ní nemůže měřit, Víta už neudržím. Strašlivě nerad, ale přeci jen ho nakonec pouštím, už nejsme moc daleko od hranic a tak sbírám poslední zbytky sil a utíkáááááám! Stihnul jsem to, dostal jsem se do Dominia, ostatní také doběhli, už jsme v bezpečí. Nikdo neumřel, ale většina z nás je zraněná, Lucien ani Víta už není vidět, zůstali v dýmu. Nakonec přece jen spolu. I když jinak, než si zřejmě představovali ve svých zamilovaných snech. Vít naplnil svůj osud, byl rytířem a zůstal po boku své paní. Po něm tady však zůstalo mnoho krve a bolesti.

Poutnice je velmi šikovná, léčí mě i ostatní, je mi lépe, postupně se všichni uklidňujeme a přeme se, zda jsme ho mohli zachránit, nebo to bylo beznadějné. Většina nomenů si myslí, že jsme neměli šanci, že to bylo beznadějné. Po hodně dlouhé době se rozcházíme a vracíme se každý do své části Dominia, zpátky mezi ostatní. V každém z nás však zůstal hluboký šrám.

Já s Tomášem jdeme do našeho Dómu diamantu a vyprávíme klíčníkovi, co jsme právě zažili. Rytíře je mu líto, a potvrzuje, že s Hladovými je nerovný boj, že je dobře, že jsme utekli a přežili. Tomáš tam zůstává, je totiž těžce raněn a musí se léčit. Já odcházím zpátky do ulic a jen tak bloumám, mám pár chvil času, od osmi bude totiž Divadlo, na které jsme viděli pozvánku na trhu. Na místě srazu už je pár  nomenů, živě se diskutuje o posledních událostech, nejen my zažili něco vyjímečného,  Tyran s Bestií zažili setkání s Čarodějem, byli také někde v dýmu, na severu se prý objevili další Hladoví a všichni stále hledají toho Historika. Když už jsme všichni před divadlem, Lovec, ten velký v černém klobouku, který stále hledá Historika, najednou zaútočil. Byl totiž mezi námi a před zraky nás všech ho zabil. S nikým se nebavil a prostě ho sejmul. Většinu lidí to pobouřilo, ale už se s tím nedalo nic dělat. Snažil jsem se z Lovce něco dostat, ptal jsem se ho, co udělal, načež se mi dostalo odpovědi, že ohrozil Dóm diamantu, že podporoval rozkol v něm, že patřil k větvi Jeruzalémců. Nic však vysvětlovat nehodlal, zanechal spoustu dalších otázek a odešel. Nedalo se už nic dělat a tak jsem prostě vstoupil do kina v očekávání, co zajímavého se zde bude dít.

V divadle.

 Bylo velmi útulně, posadil jsem se do přední řady vedle nomenu Matky jménem Daniela (rozuměj Morgain), kterou jsem měl možnost již několikrát potkat, ale doteď byly naše rozhovory spíše letmé. S ní seděl Nomen Vyšetřovatel Pavel a Nevinná Alenka. Pavel byl zřejmě jediný, kdo ještě nepatřil k žádnému Dómu. Nicméně to nebylo tak zajímavé, jako to, o čem mluvili, co řešili. Dozvěděli se totiž, že je zřejmě možné se dostat zpět ze světa za Hranou a to pomocí Slzy, kterou je možné získat od Čaroděje. Kdo je Čaroděj a jak je to možné, však nevěděli, zde za Hranou je to totiž tabu, o kterém se nesmí mluvit a když to někdo poruší, tvrdě za to zaplatí. Daniela s Pavlem a Alenkou, totiž pomohli Siru Tomáši, když se příliš rozpovídal u Dionýsova rohu a ztratil tak mnoho sil. Vedli ho celou dlouhou cestu až k jeho sídlu, neohroženě i skrz dým a tak jim za odměnu z vděčnosti ještě pár důležitých věcí prozradil. Díky tomu teď věděli, jak se dostat domů, zbývalo jen vymyslet, jak toho využít, jak to dokázat. Čaroděj prý sídlí někde hluboko v dýmu, neznámo kde a tak bez nomenu Poutník bychom neměli žádnou šanci. Navrhnul jsem proto, že se zkusím zeptat Poutnice, která s námi byla při pokusu o záchranu Lucien, ale už nezbyl čas, abychom to dořešili, neboť začalo divadlo.

Sálem se line velmi smutná pomalá depresivní hudba a na jeviště vstupuje několik postav, usedají ke stolu a přitom se hádají. Je to několik archetypů známých z tarotových karet a zdá se, že celé divadlo je tarotové. U stolu sedí krásná, ale poněkud chladná Císařovna, hnusná a ještě chladnější Smrt, která má bohužel téměř při každé slovní potyčce poslední slovo, Alchymista, který si hraje na pána celé společnosti, ale nikdo ho neuznává, Kazatel, který odevzdaně sedí, modlí se a odkazuje na svého Pána, hned vedle něj Ďábel, který do sporů ještě přilévá horkosti a zdá se, že v každém sporu má prsty a těší ho, jak se všichni hádají. A konečně Šašek, blázen, který tomu všemu nasazuje korunu, plácá páté přes deváté, motá se okolo a zcela kontrastně k ponuré atmosféře se směje a srší vtipem. Z jejich hádek vyplívá, že vlivem dlouhých sporů a prosazováním vlastních zájmů byl zbytek tarotů tak nebo onak zlikvidován, až zbyli jen tito a ti stále ještě nemají dost a nejsou schopni se dohodnout, jak vládnout a jak něco vytvořit a ne zničit. S dalším pokusem o řešení přichází Šašek, hádající se taroty se sice přou dále, ale víceméně ho poslouchají. Šašek rozhoduje, že se bude volit jeden, který bude vládnout. Ať každý ukáže, kdo se přidá na jeho stranu a jak by dokázal vládnout a podmanit si ostatní, aby ho poslechli. Ostatní s rýpavými poznámkami nakonec souhlasí, zejména Smrt zase musí mít poslední slovo. Herci na scéně se proto obrací do publika a vyzývají nás nomeny, abychom se postavili na některou z jejich stran a rozhodli tak o tom, kdo je lepší, kdo je správnější, kdo má vládnout. Cože? To myslí vážně? My budeme součástí tarotového divadla, pódium a hlediště splynou v jedno? Ano, zdá se, že to tak bude. Mnoho nomenů je zlákáno vidinou zisku, kariéry, prospěchu a vstupují na pódium. Z nějakého mě neznámého důvodu většina nomenů vstupuje s chutí pod křídla Smrti.

Já jsem zděšen a opuštěn sedím sám v hledišti. Pavel, Alenka i Daniela se postavili na stranu Kazatele, ale já se nechci postavit nikam. Mě popravčímu nepřísluší rozhodovat o tom co je správné, o tom kdo má vládnout, zvláště v situaci, kdy jsou všichni tak nesmiřitelní, že jakákoliv volba je špatná. Nakonec blázen, který tomu zde vládne, rozhoduje za mne a posílá mě do služeb Alchymisty. Sedím nešťastně na zemi a čekám, co ostatní přívrženci vymyslí. Rozhoduje zde Kariérista, který se evidentně cítí jako ryba ve vodě, ale mě už je to jedno. Každá ze skupin musí vymyslet a sehrát divadelní představení, které má znázornit sílu vlastního tarotu. Taroty sestupují z pódia do hlediště, usedají do křesel a budou tvořit porotu.

Jako první vstupují na scénu přívrženci Smrti.Stojí v dlouhém zástupu a každý říká čeho by chtěl dosáhnout. Začnou větu, ale dříve než skončí, přijde Smrt, utne nejen jeho větu, ale také jeho život. Začíná mluvit další, ale nikdo svou větu nedokončí. Nakonec leží po celém pódiu hromada mrtvol a jediná smrt stojí uprostřed a jásá. Představení nikterak optimistické, ale působivé. Evidentně zapůsobilo i na porotu a dostává 5 hlasů.

Poté vstupují na scénu zastánci Satana. V hrobech leží mrtví a přichází člověk, který je postupně přivádí k životu a ptá se na jejich život. Pointu představení už jsem zapomněl, ale tento výjev dostal myslím 3 hlasy. Další jsou zastánci Boha, mluví o lásce, o bohu a o naději, ale porotu to opět příliš nezaujalo, dává  jen 2 hlasy. Na scénu vstupují nohsledové Císařovny a z jejich rozhovoru oscilujícím mezi hromadami hoven a sraček, lahvemi piva, užívání si života a řemeslné práce vyplívá najevo pointa o tom, že smysl má jen to, co si člověk dokáže sám udělat vyrobit a osahat, že člověk svou dovedností a zručností může dokázat vše. Ani toto představení nebylo příliš úspěšné a získává taktéž nižší hodnocení. Poslední vstupujeme na scénu my, jako stoupenci Alchymistovi a znázorňujeme jeho podmanění si živlů. Nejprve kariérista, který jej znázorňuje, latinskými slovy povolává živel země, ten povstává a je zkrocen. Poté povolává vodu a ta je též zkrocena. Nakonec zkrotí i oheň a vzduch a v závěrečném proslovu divoce a tvrdě útočí slovy na porotu, že ovládne nejen živly, ale i tajemství života, bude žít věčně a vládnout absolutně všemu. Na porotu tento výjev zapůsobil, ale ne dostatečně, takže získal jen 4 hlasy a definitivně tak vyhrává Smrt.

Ona i ostatní taroty se vrací na scénu a Šašek je rovná do řady, podle pořadí v jakém uspěli. Smrt stojí v čele a ti nomeni, z jejích následovníků, kteří jsou dostatečně ambiciózní vstupují na scénu též a řadí se do hierarchie. Poté Šašek dělá v hierarchii náležitý zmatek, několikrát ji promíchá a otáčí, takže nakonec je všechno pomíchané, ale divadlo končí s jasným závěrem že na další období bude vládkyní Smrt a někteří z nomenů se stanou novými taroty. Divadlo trvalo poměrně dlouho a zanechalo ve mně rozpolcené a zejména trudné myšlenky. Co s námi asi bude? Jak tyto události ovlivní svět za Hranou? Na tyto otázky se však zřejmě brzy odpověď nedozvím a tak se řadí k té dlouhé řadě dalších nezodpovězených otazníků

Vycházíme z divadla a přemýšlíme co dál. Promlouváme s Poutnicí a k našemu úžasu zjišťujeme, že již u čaroděje byla a tudíž cestu zná. Vedla tam totiž dnes jinou skupinku. Domlouváme se s ní tedy, že nás tam také zavede, ale z rozhovoru s dalšími nomeny, kteří již mají tu zkušenost, vyplívá, že dnes to již nepůjde, neboť Čaroděj není v Dominiu vítán,  vyskytuje se zde málokdy a navíc ho to stojí jisté úsilí, aby se zde vůbec vyskytl. Máme však naději, že v Hodině sváru (rozuměj 8 hodin) bychom ho ještě mohli zastihnout a slzu tak získat. Hovoříme vzrušeně o možnostech a důsledcích, které se tu nyní před námi otevírají a tak nám cesta utíká. Většina z nomenů jde nyní do Dionýsova rohu, kde by se v Hodině můz (rozuměj 22 hodin) mělo odehrát další představení. Několik nomenů však chce jít ještě prozkoumat oblast na severu Dominia, kde se vyskytli Hladoví a to dokonce ve větším počtu.  Malíř neustále odhodlaně touží jít namalovat boj s Hladovým a mnozí další, jako třeba Bestie, jsou odhodláni s nimi změřit síly.

Já a většina ostatních však usedáme v Dionýsově rohu ke stolům, objednáváme pití a čekáme, co se bude dít. Po chvilce začíná první představení. Je to klasický kus od Hamleta se svou otázkou: „Být či nebýt?" Herecký ansámbl je skutečně vynikající, dvě krásné dívky a dva sice méně krásní, ale zato velmi šikovní herci, předvádějí tento kus výtečně, byť se značnou dávkou nadsázky a ještě větším nahlížením do výstřihů zmíněných dívek:)

Poté následuje mnohem zajímavější kus, který se odehrává přímo zde, za Hranou. Vypráví o tom, jaká byla Hrana dříve. Dostává se nám šokujícího zjištění. Dříve byly oba světy bez bariéry, dalo se procházet z jednoho do druhého! Mnohem větší šok však přichází v zápětí. Na scénu vstupuje Adolf Hitler a nacisté zasahují do Hrany. V reakci na to dochází k uzavření Světa za Hranou a vytvoření bariéry. Aby tento svět nevymřel, koná se jednou za čas Hon. A o nové návštěvníky svádějí  Dómy boj. Intenzita a význam předváděných výjevů  neuvěřitelně roste. Přichází příběh o Aristotelovi. Jako žák Platónův, poslouchal jeho přednášky o Světě ideí. Byl však příliš ambiciózní a proto v zájmu své vlastní slávy svého učitele zabil a jeho myšlenky mu ukradl a prohlásil za vlastní. To ovšem vrhá velmi negativní stín na Dóm diamantu, který si zakládal na tom, že se k Aristotelově odkazu hrdě hlásí. Tím se vysvětluje, proč došlo k hledání Archeologa a jeho pozdější vraždě před divadlem.  Jisté skupiny uvnitř Dómu zřejmě neměly zájem na zveřejnění této aféry, neboť Historik zřejmě měl důkazy o této vině a pro zahlazení této aféry se nebáli využít jakýchkoliv prostředků.  Pokračujeme  a další příběh pojednává o Andělovi. O tom, který plakal. Noví adepti k němu vzhlížejí a on pláče. Přichází zúčtování a každý se musí rozhodnout, zda zůstane, či se vrátí. Bohužel však vyplívá, že chtě nechtě musí zůstat každý, kdo nebude mít slzu. Bez ní nemá sílu, odolat a říci NE.

Divadelní představení končí a v nás zůstává hluboká vráska. Blíží se vyvrcholení, všichni to cítíme, ale to nás naplňuje strachem a nejistotou, jak dopadne. Mnoho otázek bylo zodpovězeno, mnoho spekulací, které jsme do té doby měli, se vyjasnilo, ale mnoho nových otázek vyvstalo. Co s námi bude? Divadlo trvalo velmi dlouho, blíží se půlnoc a já jsem značně unavený. Nemám již sílu něco řešit a tak se vydávám spolu s většinou ostatních na sraz, odkud nás průvodci se světlem provedou dýmem k našemu noclehu u našeho ochránce sira Tomáše. V noci na místě ještě s Matkou Danielou, Vyšetřovatelem Pavlem a Nevinnou Alenkou sedíme a probíráme načerpané zážitky a zkušenosti. Utvrzujeme se v tom, že brzy ráno vyrazíme za Čarodějem, ve snaze získat Slzu. Navíc tajně tak, aby to nikdo nezpozoroval. Začínám být rozhodnut se vrátit z toho světa, zase zpátky do mého rodného, k mojí rodině a začít znovu.

V noci se o značný rozruch postaral Nevinný Markus. Přiběhl celý špinavý těžce raněný, zhluboka dýchal v očích měl strach a mlel páté přes deváté, vůbec mu nebylo rozumět, co se vlastně stalo. Po chvíli, když se kolem něj shromáždilo několik nomenů a on se konečně uklidnil, se nám podařilo z něj dostat, smysluplnější výpověď. Ukázalo se, že byl účastníkem masakru. Malíř, Bestie, Tyran a právě Nevinný se vydali hledat Hladové, jak jsem se zmínil výše. A našli je. Problém byl v tom, že už to nestihli nikomu říct. A už vůbec ne namalovat. Jediný, kdo se zachránil, byl právě Nevinný. Sice se zachránil tím, že je tam nechal napospas a utekl, čímž jeho Nevinnost dostala značné trhliny, ale každopádně to on, ve své vnitřní podstatě myslel absolutně dobře (chce se říci nevinně) a v jeho bezelstném pohledu, bylo znát, že má sám strach, jestli něco neudělal špatně. Takže jsme ho utěšili, že za nic nemůže a přesvědčili k tomu, aby vyprávěl dále. Z tohoto vyprávění dále vyplynulo, že tam byl Anděl a že tam byla dívka, která byla spoutána. Oni ji pustili a ona místo aby jim byla vděčná, tak se na ně vrhla. Byla Hladová. Navíc anděl také nebyl žádný kamarád a zřejmě se je pokoušel jen zmanipulovat a zneškodnit. Při útěku se vynořili další Hladoví a boj byl již předem prohrán.

Tento incident vyvolal další palčivé otázky, zejména o tom, zda lze věřit Andělovi a zda lze věřit výpovědi Nevinného.

Do toho přiběhl Nomen Bestie, kterému se taktéž podařilo zachránit, byť s těžkými zraněními. Bláhově se pokoušel s Hladovými bojovat, což se mu víceméně zřejmě příliš nepodařilo. Přesto tvrdil, že již ví, jak s Hladovými bojovat a věřil, že je lze porazit. O mnoho méně jsme však věřili my jemu. Nomen Soudce jej podrobil výslechu a položil mu mnoho dalších otázek, z nichž však vyplynulo, že se s Nevinným ve své podstatě shodují.

Otázek zůstalo mnoho, nicméně odpovědi se stále nedostávalo a mě se již nedostávalo ani soustředění a bystrosti, postupně jsem upadal do útlumu, až nakonec usnul, hlubokým, ale neklidným spánkem.

A najednou tu bylo zase ráno. Někdo mě budí a to je nechutné. Jsem nevrlý a vůbec se mi nechce vstávat. Je velmi brzo, všichni spí. Zbytek skupinky mě nechce nechat spát, stále do mě strkají a obtěžují. Nedá se nic dělat a vstávám. Je kolem osmé hodiny a po několika spěšných ranních úkonech se naše družina vydává na cestu. Kromě mě, Daniely, Pavla a Alenky s námi jde ještě Poutnice a nomen Svůdce, který mi prodal na trhu tu úžasnou obálku.

Vycházíme do dýmu, strach nás objímá již od prvních kroků. Dým neuvěřitelně zhoustl, zdá se, že s neskutečnou rychlostí pohlcuje vše, i to, co se dříve zdálo bezpečné, ve světle lamp.  Spěcháme, jak jen to jde, abychom měli tuto nepříjemnou cestu za sebou. Bohužel je to však cesta dlouhá, chůze v dýmu je velmi nebezpečná. Musíme obětovat mnoho Moci pro Poutníka, aby nás ochránil před dýmem a našel správnou cestu, zároveň se pečlivě staráme o naše svíčky, které jsou jedinou ochranou před Hladovými. Konečně po dlouhé době přicházíme ke starému domu. Zde, až úplně nahoře sídlí Čaroděj. Dříve to zřejmě byla bezpečná část Dominia, nicméně je téměř okem pozorovatelné, jak se dým valí ulicemi, houstne a vše pohlcuje. Nezbývá nám mnoho času a Dominiu zřejmě také ne! Plni obav a očekávání se naposledy radíme, obětujeme další Moc a vcházíme dovnitř. Tiše stoupáme po schodech, procházíme několik pater. Všude je ticho a klid, které mě ještě více nutí se obezřetněji rozhlížet. Konečně se dostáváme až nahoru. Dál už schody nevedou. Otevíráme dveře a vstupujeme na půdu. Je stará, plná prachu, tmavé dřevěné trámy podpírají začouzenou střechu a omítka opadává ze zdí. Někde tady musí být, jak bude asi vypadat?

V zápětí se nám dostává odpovědi...   

Čaroděj je velmi zvláštní postava, zahalen do černého pláště, s maskou ve tváři a obrovskými bílými tlapami. Rozmlouvá s námi a dokonce nám i hodlá pomoci. Má to však háček. Slzu může dát jen čtyřem z nás šesti. Nastává krátké ticho a potom dlouhé přemýšlení. Kdo se obětuje a zůstane?

Nomen Poutníka je rozhodnutý zůstat, Svůdce chce odejít a neobětuje se, zbývá najít ještě jednoho, kdo se obětuje. Já jako nešťastný Popravčí se nabízím zůstat, aby se Pavel s Alenkou mohli vrátit. Oni to však odmítají, nechtějí prohlubovat mé trápení. Pavel se nabízí též, raději obětuje sebe, než by tu nechal Nevinnou Álu. Je to těžké dilema a s ním odcházíme od Čaroděje. Přemýšlíme nad tím celou cestu zpět, ale je to úloha, která nemá uspokojivé řešení. Někdo bude muset zemřít.

Po návratu do sídla sira Tomáše vidíme, že zde je již živo, nomeni jsou vzhůru a diskutují mezi sebou. Klíčníci svolávají své Dómy a odhalují svým členům detaily závěrečného rituálu. Dopadá na nás tvrdá realita: Každý Dóm, musí část svých členů obětovat, aby mohl být rituál proveden! To je šok a my musíme mezi sebou vybrat oběti. Ať už dobrovolně, losem, nebo výběrem. Na to tvrdě doplácí Vyšetřovatel Pavel, který není členem žádného Dómu a tak bude obětován automaticky. Já to mám jednodušší, neboť mám slzu a tak naději se vrátit zpět.

Na rozhodování však není klid, děje se další nepříjemný incident.  Objevuje se mezi námi Hladová. Ta s rezavými vlasy, která byla na trhu. Hledala někoho. A tady ho našla. Jáchyma, představeného dómu Diamantu, který je jejím otcem. Odvážila se z dýmu a riskovala život, aby ho našla. Mohlo to být dojemné a šťastné setkání, leč nebylo. Zde za Hranou se zdá být vše tak pokroucené. Jáchym na ni shlíží, jak před ním klečí a jeho pohled je tvrdý jako diamant.

Je Hladová a tak musí zemřít. To jsou jeho slova, takový je zákon. Výjimky neexistují. Byť je to jeho dcera,  a byť ho všichni prosí o milost, zůstává neoblomný. Definitivně rozhoduje o její popravě a já ji mám vykonat!

To mě zasahuje jako rána šípem do srdce! To není možné, to nedokážu!

Byť by to byl úkol hodný mé novické zkoušky, selhávám a odmítám něco takového udělat. To mě sice vzdaluje od naplnění svého nomenu, zato však více odhodlává k chuti utéci z tohoto místa a začít zase znovu. Nomen Strážce, klíčník dómu Diamantu nekompromisně zvedá Hladovou dívku a táhne ji ven. Než kdokoliv stihne něco udělat, je bez milosti popravena.

Všechny nás tato událost hluboce zasahuje, Pavel zvedá její mrtvé tělo a odnáší ji do dýmu. Kariérista Zir také podléhá emocím, odpaluje uvnitř místnosti dýmovnici a pokouší se tak všechny zabít. Nicméně v rámci těžkého rozhodování, kdo bude obětován v jeho Dómu zimy, kterému zbyly jen dva členové (On a Bestie), podléhá v boji Bestii, která se nechce smířit se svým obětováním.

Jáchym je nekompromisní a dále si zve každého nomena k výslechu. Nikdo nevíme proč a bojíme se. Postupně se ukazuje, že je to zřejmě kvůli tomu, že někdo otevřel kohouty, které regulují množství dýmu a proto je teď celé Dominium tak nebezpečné. Zdá se že to byla sabotáž a Jáchym to celé vyšetřuje. Z vyšetřování vyplívá, že to byl zřejmě nomen Nevinného, který ve své naivní nevinnosti otovřel ty kohouty, protože mu to někdo podal tak, že je to správné. Zvláštní hrátka osudu...

Situace je zoufalá, atmosféra jako na pohřbu. Čeho jsem se to stal součástí? Po delší době odcházíme zpět do Dominia na místo, kde má být proveden rituál. Cestou se s matkou Danielou snažíme intenzivně vymyslet nějaký plán, jak zachránit Pavla a Alenku, aby mohli zůstat spolu. Vše je závislé na pořadí kroků celého rituálu. Bude nejprve provedena oběť, nebo využita slza? Nakonec všechny naše plány hatí náhoda. Jako kladivo dopadá na kovadlinu, tak dopadá tíha osudu na nás. Ve slunečním dómu se oběť pro rituál určuje losem a ten určuje, že kromě jiných musí být obětována i Daniela. Zdá se, že osud je nezvratný a hraje s námi šachovou partii, ve které nás jako pěšáky pobíjí v rámci dosažení nějakého vyššího cíle, který nám není dáno spatřit.

Jinak místo pro rituál je opravdu přízračné, na vyvýšené ploše nad městem stojí pomník, proti němu schody a sloupořadí. Vyčkáváme a po chvíli se kolem malého kruhového náměstí před sloupovím objevují představení jednotlivých Dómů. Jejich autorita je opravdu nesmírná, všichni nomeni k nim s úctou vzhlížíme a čekáme na jejich instrukce.

Dómy se definitivně rozhodují o svých obětech, přátelství, která byla navázána během našeho krátkého pobytu,  jsou trhána, loučí se spolu blízcí a atmosféra je zhuštěna k nedýchatelnosti. Přichází Ten okamžik a na kruhovém pódiu se shromažďují oběti. Mezi nimi i Vyšetřovatel Pavel, Matka Daniela, buran Franta a mnozí další. Pavel kleká a naposledy mává své Nevinné Alence. Slibuji mu, že se o Alenku postarám, až se vrátíme domů a sám v sobě v duchu slibuji, že po této zkušenosti začnu znovu a budu lepším člověkem.

Poté jednotlivě předstupujeme a musíme odpovědět na tvrdou otázku, zda chceme zůstat. Většina lidí buď chce, nebo musí říci ANO a je rozhodnuto. Mě a několika dalším je díky Slze dáno odolat Síle slibu a odpovídáme NE. Otevírá se portál a my můžeme vstoupit. S těžkým srdcem a hlavou plnou hlubokých zážitků vystupuji po schodech a procházím skrz závoj oddělující svět před a za Hranou. Je konec a já snad budu moci začít žít znovu a lépe. Nicméně to, co jsem zažil za Hranou, nikdy nebude zapomenuto a já si to ponesu sebou jako největší zážitek svého života.

Hrana byla pro mě jednou z několika málo životních rolí, kde jsem se plně vžil do své postavy, zažil nefalšované slzy, radost i strach a doufám, že z této recenze, která vznikala více než rok a půl, na Vás mohla ta atmosféra alespoň na chvíli dýchnout. Na závěr si můžete pustit video, které si myslím tu atmosféru také dobře ukazuje.

Pokud se chcete podívat na oficiální stránky, přejděte sem.

Mrkněte ještě na recenzi Kariéristy Zira zde.

• LARP

V diskuzi zatím nejsou žádné příspěvky, buď první kdo přidá příspěvek.