Mám chvilku, teda vlastně mám hodinu češtiny, ale výklad už je dost monotónní, takže si myslím, že se ta chvilka trochu protáhne. Našel jsem kus papíru, vlastně je to druhá strana teorie společenské smlouvy, a tak začínám psát recenzi na Mellongard. Jak ono to ale vlastně bylo. Už si přesně nepamatuji jak bitva probíhala, proto bude text dost útržkovitý a možná zmatený. Omezím se na samotnou bitvu a pokusím se jí popsat celou, takže to možná bude trošku delší! To co probíhalo kolem jako příjezd, registrace a nástup stran si můžete přečíst v recenzi od Shoguna.
Takže jak jsem bitvu viděl a zažil.
Po registraci a přípravě účastníků proběhl nástup stran, kde mně teprve udivilo kolik je tu vlastně lidí, bylo nás skoro stovka! Každá strana měla asi třicet hráčů a musím říct, že zatímco lidí vedených Erikssonem bylo nejvíc, trpaslíků pod Baldem nejmíň (ale nejzkušenějších) v Zakově barbarské armádě byl největší počet štěňat.
Nevím jak tomu bylo v jiných armádách, ale v naší jsme se rozdělili do tří skupin. Skoti, nejsehranější a nejvražednější jednotka naší armády bojovala pod vedením Giliho. Silná Frakira, kterou měl na starost Kvíík, byla dalším uceleným klanem. Naposledy zbyla skupina lidí, kteří se zorganizovali do nejpočetnějšího oddílu, který jsme familiérně pojmenovali milice a byli na to hrdí. Milice se totiž skládala z navzájem neznámých lidí, a tak byl problém s nějakou sehraností, přesto naše milice zaznamenala v průběhu bitvy velkých vítězství v těžkých bitvách.
Milici jsem vedl já, i když jsem původně velitelem být nechtěl, hlavně kvůli zkušenosti z minulého Mellongardu, kdy jsem kvůli pravidlům a organizaci skončil úplně na dně velitelských sil. Tentokrát ovšem spadla odpovědnost na Erika a tak jsem to vzal lehkovážně a s humorem jsem se vrhl do víru bitevní mašinérie.
Vysílačka oznámila začátek a my začali prohledávat území. Zjistili jsme, že nedaleko našeho přístavu je farma s chleby a opuštěné město plné piškotů (instantních životů). Takto jsme získali jídlo pro celou armádu, ale stále nám ještě scházela voda. Vodní zdroj byl někde uprostřed ostrova (herního území), takže se celá naše armáda zvedla a odpochodovala k bažině (označení rybníčku, kde Sedi lovil ryby). Kolem bažiny a blízkého krmelce začínal vysoký les a tedy mnohem lepší místo pro boj, než ostružiní a smrčí u našeho přístavu. Bohužel zde proběhlo asi nejvíce bojů a my to tak měli sakra daleko domů.
Sedi nám už žádnou vodu nedal s tím, že ji dostali trpajzlíci. No, co se dalo dělat, Erik musel vyjednávat, nabídl trpajzlíkům zbytek jídla za zásobu vody. Místo smlouvy, ale na nás trpajzlíci spojeni s barbarskou armádou zaútočili. Obrana byla zmatená a v podstatě jsme nevytvořili ani bojovou řadu. Nepřátelé nás rozehnali a pobili na ústupu. Co jsem si stačil všimnout, nejdéle odolávali Skoti na levém křídle. Bojovou řadu jsem opustil a vyhledal markytánku, aby mě ošetřila z mých těžkých zranění. Nestačila mi ani ovázat rameno a přehnala se kolem nás ustupující lidská armáda a nějaký trpaslík mě poslal k zemi.
Neslavný konec první bitvy se za nedlouho opakoval. Náš druhý útok byl už jednotnější a silnější, přesto jsme podlehli početní převaze nepřítele. Myslím, že takovou hodinu jsme nezvítězili ani v jedné šarvátce, přesto mě překvapilo jak dlouho se držela moje milice a vůbec celá naše armáda proti početní převaze nepřítele. Bohužel ať jsme se snažili seč jsme mohli a Skoti se činili nejvíc, vždy jsme byli nuceni ustoupit. Já jsem začal proklínat okamžik, kdy jsem se rozhodl vzít si do bitvy štít, který mi byl proti obouručním kladivům a sekerám trpajzlíků k ničemu a šípy, ty stejně létali ze všech stran!
Při jednom ústupu jsem se nechal ošetřit od jedné markytánky a koho jsem tam nepotkal! Skuhrajícího Zira tam obskakovali markytánky div si ruce neutrhali, myslím, že Zir je kandidátem na nejdelší pobyt v náručí markytánky na Mellongardu.
Když jsme neustále běhali mezi bojištěm a přístavem, jedli instanty a nikdy nezvítězili, začal jsem si říkat jak tohle dopadne. Tři strany jsou podle mne hloupost a na tom si trvám, sakra už by to mohl někdo pochopit! Po hodině ustavičného oživování jsme útočili snad už jen ze setrvačnosti, když konečně naše vojska dosáhla malého úspěchu. Dobyli jsme vodní zdroj a nabídli barbarům spojenectví za vodu. Tento okamžik byl snad jediný ve hře, kdy jsme měli nějakého spojence!
Nastal nějaký organizační chaos. Lidé začali „kopřit“ a já nevěděl co se má dělat. Vládcové odešli na poradu. Cp dělala něco špatně a byl problém s jídlem a vodou. Bitva se na chvíli proměnila v bezvládí. Naštěstí se nakonec vše vysvětlilo a hra pokračovala.
Nevím čím to bylo, ale od poloviny hry jakoby naše strana dostala druhý dech a my najednou byli nejsilnější stranou. Porazili jsme trpaslíky a zabrali jejich důl. Barbary jsme rozprášili a vyrazili dobývat trpasličí vesnici. Sebral jsem z přístavu celou jednotku a vyrazil na pomoc Erikovi, který bojoval u vesnice s trpajzlíky. Už cestou na nás zaútočila část barbarského vojska a… dál už nevím, odešel jsem se léčit do trpasličího přístavu.
Zazněl gong a já byl nedaleko opuštěného města. Poražený strážce mě vydal piškoty a já jsem šel hledat svoji jednotku. Narazil jsem na ni na prostranství před krmelcem, kde probíhala těžká bitva a naši začali ustupovat. Pobíhal jsem za naší řadou a rozdával instanty. Po chvíli mi došlo, že to je blbost, protože tenhle boj prohrajeme piškoty nepiškoty. Během potyčky jsem se dostal až k rybáři a vyptal se ho na vodu. Rybář Sedi mě řekl, že vodu má, ale musím ho porazit. Já měl plné ruce piškotů, a tak jsem požádal Giliho od Skotů, jestli by to nevyřídil. To byl začátek zajímavé historie.
Navštívil jsem náš přístav. Někdo tam přinesl chleby a vody bylo spousta, prostě piknik! Na cestě na bojiště jsme potkali barbarskou hlídku se zásobou vody. Bránili se a neutekli to jim ke cti, ale k zemi šli rychle! Teď jsme měli vody tolik, že by jsme v ní mohli plavat. Ve smrčině jsem potkal mrtvého Skota a dozvěděl se celou historku. Gilli prý vodu od rybáře opravdu získal, ale vzápětí ho zabili a obrali barbaři. Ti si ale vybrali špatnou cestu a dostali se do rukou naší skupině, která je pobila. Zajímavé jaké náhody se dějí!
Dále si pamatuji několik questů. Erika jsem neviděl snad hodinu, když ke mně někdo donesl úkol týkající se nedostatku vody a toho, že máme někde nějakou sehnat. Vlastně to byla nějaká hádanka se stromem. Dal jsem to za úkol Skotům a dál se o to nezajímal, ani nevím jak to dopadlo. Další byl úkol o zabití barbarských vládců. Dodnes vím pouze o Zakovi, kdo byl druhý vládce barbarů nevím. Vlastně byl ještě nějaký quest s párky, kdy jsme plavali v moři a lovili Rada na posedu. V tuto dobu mám dojem, že bitva už umřela a poslední úkol s prasetem jsem už jen proseděl na pařezu v konverzaci s Káťou. Šlo o nějaké ulovení prasete a všichni běhali po lese jako šílený.
Závěrečná bitva se mi vůbec nelíbila, jelikož byla naprosto nevyvážená, doplácela na trojstranný systém a ještě byla bodována. Ani jsem se nedostal k útoku a posekali mě ze všech stran. Do lidské armády útočící na trpaslíky totiž ze strany naběhli barbaři, kteří měli neuvěřitelný počet instantů a bitva se proměnila v chaos!
S odstupem se mi bitva líbila a zažil jsem na ni místy velice zajímavé příběhy. Škoda jen, že bylo rozdělení na tři strany a docházelo tak k nutnému přečíslení 2:1. Dále tam bylo několik velkých organizátorských chyb a prostojů, které hru trochu shazovali a lidi začali kopřit. Myslím si to co řekl Erik, že lidská strana byla nejaktivnější, ale právě na to doplácela. To co jsme my vybojovali, sklidil někdo jiný. Ještě chci říct, že jsem hrál se skvělými lidmi a tímto jim musím vzdát poklonu pro jejich nadšení do hry.
Tento ročník Mellongardu byl mnohem lepší než minulý hlavně díky terénu, jinému pojetí hry, možnosti vyhrát …a taky jsem neztratil celou dobu nadšení.
V diskuzi zatím nejsou žádné příspěvky, buď první kdo přidá příspěvek.