Ukradení vlajek
Toril: O tom, že ty dvě vlajky ukradnu, jsem přemýšlela ještě dřív, než jsme u Arta a Zu přespávali před horama. Jenže nebyla moc šance. Ale ta teď přišla! Mozek mi hned začal šrotovat, jak to udělat a při nejbližší možné chvíli jsem to řekla Sanchovi, který o tom samozřejmě přemýšlel taky. Dohodli jsme se, že ráno před odjezdem zůstaneme v pokoji poslední a vlajky sbalíme. Sancho pohlídal dveře a já ty provokativní potvůrky strhla. Vypadli jsme a mysleli si, že máme vyhráno. Jenže. Ještě než jsme vyjeli z Chocně, Zu si uvědomila, že doma zapomněla občanku, a tak jsme se vraceli. V autě bylo úplně mokro, jak nám tekly nervy. Ale pak Zu přišla a nic neříkala. Nevšimla si.
Na tuto strunu jsme se pak obhajovali, že jsme je neukradli, protože Zu tam vlastně byla poslední a kdyby tam vlajky byly, určitě si toho musela všimnout.
Hned ten další týden jsme se se Zu viděly při schůzce kvůli orchestru. Byla jsem totálně vynervovaná, protože jsem se bála, že to lhaní bude na mně vidět. Ale ovládla jsem se a dělala jsem totálního blbečka, že vůbec nic nevím, a že tam byla poslední a začala jsem jí nahlodávat, jestli to nebyl někdo jiný, vždyť tam s nimi bydlí ještě někdo, jestli se nemohl někdo s nimi domluvit. A červík hlodal…
Příprava cesty
Nápad s pochodem měl Sancho už dlouho v hlavě, takže zbývalo vlastně jen doladit detaily. Cílem celé cesty bylo dát Vám pořádně do těla a trochu si pohrát s Vašimi emocemi. Což se nám, jak jsme slyšeli, povedlo. Celou trasu jsme si sami prošli, ještě i s bonusem přes Anenský vrch, kde byl ještě sníh. U zemské brány jsme procházeli přes kameny a led, myslela jsem, že se tam normálně zabijem. Ale statečně jsem to prošla a jako odměna tam byla nádherná ledová stěna, jak tající voda stékala dolů, utvořilo to ohromný zmrzlý vodopád (škoda že to roztálo).
Sancho si chtěl trasu projít ještě jednou asi týden před tím, než jsme to spustili, ale zastihlo ho tak zdrcující počasí, že to ukončil předčasně a díky tomuto jsme tu trasu docela zkrátili. A doporučili, aby si Ciri vzala brusle, protože už když jsme tam šli poprvé, občas jsme se docela klouzali. Třeba ta sjezdovka v Rokytnici byla mrtě pokrytá ledem, divže jsme se nevrátili domů pro cepíny, protože člověk udělal jeden krok a o pět metrů sjel dolů.
Sancho: Vyrazil jsme týden před tím, přímo ze školy, že si projdu tehdy ještě celou trasu. Odpoledne bylo krásně, v Ostravě nepršelo, a vcelku teplo. Takže mikina, lehká bunda a tenisky. Po špiónské výměně věcí v Ústí, kam mi Toril přivezla oblečení do hor (přezouvání během zastávky vlaku) sem prakticky stejnýma vlakama jako potom vy (jen sem si udělal okliku přes Hradec, abyste mě nevyhmátli kolem devátý v Chocni) dorazil do Rokytnice. Pořád teplo, jen pár kapek a slabej vítr. Nu což, co se tak asi může na horách v noci, když jde člověk sám, stát. Prošel sem klíčová místa, začalo pršet, se stoupající výškou se začalo ochlazovat, i ten vítr už byl takovej nepříjemější, ale pořád se šlo dobře. První problémy se objevili před Haničkou, protože poslední fáze cesty nahoru byl čistej led, což v teniskách nebylo úplně košer (škoda, že týden potom už tam nebyl). Opravdový peklo začalo když sem se vyškrábal nahoru k Aneňáku. Pršelo už regulerně, lehká větrovka vz.87 po tátovi promokla nečekaně brzo, foukalo, a ke všemu padla mlha (teda spíš takovej opar z roztávajícícho sněhu). Bez čelovky sem si mohl užívat absolutní tmy, s čelovkou sem měl výhled tak metr. Povrch cesty měl dvě formy – buď čistej led, nebo ještě sníh, ve kterým sem se poeticky propadal až po kotníky. A zima. Prvně sem se ztratil ještě před Anenským vrchem (fakt nešla najít cesta) a druhé naprosté ztracení, kdy jsme od rozhledny odcházel natřikrát a nakonec sem se zorientoval jen podle informační tabule na kterou sem náhodou v mlze narazil už mě začalo trošku znepokojovat... Vzhledem k tomu, že to tam znám jako doma, tak bloudění na dvaceti metrech mě docela rozhodilo. S pocitem hlubokýho oddechu sem se nakonec dostal z nejhoršího a u Hadince se dokonce zas vrátila viditelnost. Podobnej charakter cesty vydržel až k Vrchní Orlici, kde se pouze v nižších částech rozbředlý sníh a led změnil na bahno. Totálně promrzlej a mokrej do poslední nitě sem se rozhod že na nějakej Mladkov kašlu, prošel sem Bartošovice a od R-63 jsem vesele pokračoval domů (došlo na nouzovej hroznovej cukr). Do Kunvaldu došel do pořád ještě mokrej až na kůži a promrzlej tak že dveře od domu sem otvíral deset minut – v Kunvaldu bylo sucho, na teploměru 10 stupňů a prakticky bezvětří. Byl sem rozhodnutej akci zrušit nebo minimálně zkrátit, s timže v tomhle počasí by to pro některý lidi byla vražda. Osobně sem si to vzal jako poučení že i ty naše malý Orlický hory, dovedou člověka pěkně nepříjemně překvapit, a od té doby sebou mnohem častěj nosím ještě jednu mikinu a pláštěnku... Nicméně ze všech silných zážitků se rychle stávají ty pozitivní, a už druhej den ráno sem v mapě filozofoval nad tím, že vlastně stačí když vypustíme ten Aneňák...
Oba: Celou trasu jsme kompletně připravovali těsně předtím, než jste vyrazili vy, aby to tam nějaký náhodný cestovatel nenaboural. Ještě jsme seděli v Rokytnici v autě a připravovali vzkazy, provázky a všechno bylo opět celé mokré, jak nám tekly nervy. To už bylo po prvním telefonátu a my věděli, že se s Vámi nesmíme setkat, jinak bude zle. Moc zle. Když jsme totiž při prvním telefonátu slyšeli, kolik se Vás v Chocni sešlo, a že tam hlučíte jako včely, kterým někdo sebral med, nechtělo by se nám se tam mezi Vás dostat. O to víc jsme si pak museli dávat bacha po cestě, abychom se nějakým nedopatřením nesetkali. A to ještě nebyla ta šílená naštvanost, kterou jste chytli ve Vamberku, kde se to lámalo a bylo jasné, že se brzo domů nedostanete. Teda, brzy možná jo, ale brzy ráno:D Rozhodně jsme byli překvapení, kolik se Vás sešlo a že jste se skoro všichni rozhodli do toho jít, ačkoliv jste nevěděli, co Vás čeká a kdy (a jestli vůbec) se vrátíte. Klobouk dolů.
Ke sledování jsme si najali Sesmara, Reinmara a Nefase. Měli nám hlásit Vaši polohu a kontrolovat, zda všechno probíhá tak, jak má. To bylo výhodné zejména ve chvíli, kdy jsme se díky jim dozvěděli, že si pomáháte škodovkou. Také měli nechat tu igelitku v Rokytnici na lavičce.
Jako hlas Bonhartův jsme si domluvili Torilinýho taťku, hluboký a doufali jsme, že i autoritativní.
Chlápek, co vám předával věci v Týništi, byl Karkulky taťka. Měli jsme radost, že to byl opět dospělák, protože to dodávalo celé akci trochu tajemnější charakter.
Když tu vzpomínáme (a tím pádem pro případné lynčování odhalujeme) lidi, co nám pomohli, musím eještě zmínit Kačenu, který nás úspěšně kryl a pomáhal se šifrou, a Anett, která také drobně přispěla ke zdaru akce.
A v týmu jsme měli ještě Katoo, která s čerstvým řidičákem statečně řídila a pomáhala nám na místě.
Když jsme to měli všechno připravené, vydali jsme se z Rokytnice připravovat trasu. To už bylo po prvním telefonátu a my šli potmě. Sjezdovka, vodárna atd. Před rybníčkem jsme se rozdělily, Sancho a taťka šli zpátky pro auto, aby mohl Bonhart přivézt „sledovací tým“, a Toril s Katoo připravovaly úkoly od rybníka dál.
Toril: Bylo to docela dobrodružné, protože jsem tu trasu šla předtím jen jednou a potmě je všechno jinak. Nicméně jsme se neztratily a všechno to připravily. Blbý teda bylo, že rybník byl zanešenej a tak jste flašku celkem v pohodě získaly. Lézt do roury bylo taky docela zábavné. Dovnitř to šlo krásně, ale ven už to bylo horší. Ale nakonec dobrý. A prý jsem ten vzkaz dala blízko hnízda, kde koukal ptáček! To jsem si ani nevšimla. Nebo se ptáček bál, že ho sním, tak na mně radši zobáček nevystrkoval. Dál jsme s Katoo pokračovaly na rozcestí, kde jsme měly počkat na Sancha. A to bylo dost děsný čekání, protože jsme to stihly připravit mrtě rychle a čekaly jsme tam skoro hodinu. Pak jsme pokračovaly dál podél bunkrů. Ve zmatku jsme zapomněli na játra, který jsme chtěli dát do studně, a tak jsme Vám je pak přibalili do svačiny, abyste si pošmákli:)
Další úkoly u bunkrů jsme připravovali Toril a Sancho, zatímco taťka a Katoo odváželi auta na Vrchní Orlici. To už jsme měli docela strach, že jdete docela rychle, tak jsme makali jako koně, abyste nás třeba nedostihli. Taky jsme šli dost potmě, abychom kdyžtak viděli světlo a sami nebyli viděni. Ale když jsem se málem vysekala při klusu z kopce, zase jsme se zklidnili. Tam, jak jste našli buřty a ostatní jídlo, to byl asi nejkrásnější zážitek. Dívala jsem se na hvězdy a bylo to, jako by byly připevněné v korunách stromů. Nádhera. Tohle byl asi nejkrásnější úsek cesty. Pak jsme připravovali úkol u kapličky. Chtěli jsme tu nit pořádně zahrabat do bahna, abyste byli pěkně zamazaní, ale nakonec si myslím, že jsme byli víc zamazaní my. A naštvaný. Protože bahno tam moc nebylo a asi jsme se tam hrabali v kravincích:D
Když jsme seběhli do Vrchni Orlice, už tam naši řidiči čekali. Tam jsme se taky dozvěděli, že skončil sledovací tým.
Reinmar si zvrknul kotník a tak Vás nemohli tak rychle sledovat a brzy se ztratili. Tak je taťka odvezl zpátky a Sancho zatím připravil úkol v kostele. Pak jsme si sedli do aut, že si chvíli odpočineme. Ale po chvíli nás taťka zburcoval, protože bychom tam takhle usnuli a za tři hodiny bychom se vzbudili, auto obklopený Potkanama. To byla dost děsivá představa, a tak jsme se přesunuli k poslednímu stanovišti, k bunkru nad Bartošovicema. Tam jsme chtěli přichystat pasti s bouchacíma provázkama, ale nakonec to moc nešlo, protože nebylo moc za co je uchytit. Taky jsme se tam dost vyděsili, protože jsme parkovali dole pod bunkrem na takovém lesním parkovišti a zahlédli jsme dole pod kopcem, jak přijíždí nějaký auto. Podle zvuku dost starý. Navíc se chovalo dost podezřele, nejdřív jelo na jednu stranu, pak se otočilo a jelo směrem k nám. Nabyli jsme podezření, že jste si škodovku nechali a jali jsme se zamykat naše auta a schovávat se. Do toho se taťkovi v nervozitě nedařilo zhasnout světlo v autě, takže to bylo fakt psycho. Nakonec se však všechno podařilo a auto kolem projelo bez zaváhání. Ale pak zabrzdilo u bunkru a chvíli tam stálo ještě. Ale asi to byl nějaký hajný.
Navíc jsem (Toril) už jsem v tuhle chvíli byla totálně na prášky, protože mi konečně došlo, jak moc jsem Sancha podrazila. Opojný pocit vítězství šel prudce k zemi a nálada taky. Ale už se nedalo nic dělat a pohár se musel dopít až do dna. Hra je hra a tahle byla drsná nejen pro Vás.
Sancho a taťka ještě dlouho čekali schováni u stromů u bunkru, jestli tam dorazíte a co bude dál, ale pak jsme už prostě jen čekali, než bude čas připravit poslední akci s předáním dortu.
Pak jsme ještě museli vyzvednout tu bouchačku na Zemský bráně a tam jsme poslali taťku, protože jsme museli počítat s možností, že tam někoho necháte na hlídce. Taťka říkal, že radši šněroval silnici a do toho si opile zpíval, aby nepadlo podezření. Vůbec měl dost nápadů, který nám v celé hře dost pomohly.
Katoo jsme pak posadili do vlaku domů a už zbývalo jen vymyslet, jak Vám předat cílovou odměnu. Nakonec na nádraží dorazili kluk s holkou, kterým jsme to vrazili, ať hledají Erika, že mu něco posílá strejda Leoš. Výborný. Jenže další strach pro mě (Toril), protože jsem se bála, abyste si ty dva chudáky nepodali, protože v dopise byli podepsaní Bonnie a Clyde, tedy kluk a holka.
Pak jsme se rozdělili a Sancho jel domů a já s taťkou též. V tu chvíli jsem už taťkovi řekla svůj plán, aby byl připraven, až budete volat, že se někde stala chyba. Měl na to deset minut. Ale myslím si, že to dokázal zahrát docela obstojně a vysekat nás se Sanchem z toho. Tak jsem se dost uklidnila a začala to brát zase více herně než osobně. Tento pocit však netrval dlouho, protože sotva jsme dojeli domů, volal Sancho, že mu volala Zu a že je pěkně nasranej. A pak už jsem jen deset minut poslouchala nadávání, kterýmu jsem moc nerozuměla a moc si ho nepamatuju, protože si takový věci prostě nepamatuju:D
Následoval oběd u dědy a babičky, kde jsem do sebe nalila, co šlo (myslím tím alkohol – na uklidnění a pak na vzpružení). Žádnej spánek, nic. A pak Cyráno a tam hrát, jak vůbec nejsme unavený, a jak nás to zajímá a ptát se všech na všechno. A že jsme byli na oslavě a blablabla. Divočina. Ale docela přesvědčivá, nemyslíte?:D
To jsem taky ještě zapomněla podotknout, že jsem musela ještě proškolit ségru, kdyby se jí Zu v hudebce na celou věc ptala. Samozřejmě, že si jí odchytla! Přirazila jí ke zdi, co ví o vlajce a co děláme v pátek a tak. Ale ségra statečně lhala. Taktéž jsem pak před odjezdem do Prahy proškolila celou rodinu, že nikoho nesmí pustit do baráku, taky svoje spolubydlící v Praze, aby nikdo bez mýho svolení nemohl do bytu, protože jsem nemohla dopustit, aby se někdo dopátral mých skrýší. Nejvtipnější na tom bylo, že jsem našim bezvýhradně věřila, a pak jsem se dozvěděla, že i můj taťka okamžitě začal plánovat proti mně, že by našel tu půlku vlajky doma a začal něco dělat na vlastní pěst. To jsem nemohla dopustit a tak jsem si vzala obě vlajky sebou do Prahy. A pod svícnem bývá největší tma - obě vlajky si totiž spokojeně hověly v batohu, zatímco Sancho podotknul – no, musela jsi je určitě nechat doma, protože brát si je sebou je moc nebezpečný:D Bylo to vůbec bezva nedělní odpoledne, protože jsme si se Sanchem ujasnili, že teda budeme hrát proti sobě, a zatímco naše těla šla na romantickou procházku, naše mozky jely na plný obrátky, většinu času jsme mlčeli a vymýšleli plány, jak toho druhýho rozsekat.
Když jsme se pak v Ústí rozdělili, netrvalo ani chvilku a volal mi Art. Ptal se, jestli jsme to na férovku vzali my nebo ne a strašil s policií. Držela jsem se a statečně lhala, ale nebylo to asi moc přesvědčivé, protože už jsem žádný nervy ani neměla:D A hned nastoupila moje přítelkyně schýza (která se nás pak držela ještě pěkně dlouho) a mně hned napadlo, že to bylo domluvený, že Sancho hned, co jsme se rozdělili, volal Artovi, že má tip, ať uhodí na mně. Nepřeju Vám to, vůbec Vám to nepřeju, co jsme zažívali za stavy, kdy člověk nemohl věřit ani vlastnímu rodině ani partnerovi a nemohl nikomu říct nic, nic, vůbec nic!!!
Když se v pondělí objevilo vyjádření Arta, řekla jsem Sanchovi, že končíme, protože jsem nechtěla,aby kluci ze sledovacího týmu měli opletačky s policií. Navíc jsem vážně netušila, že to teda patří Artovi a není to vůbec potkanní vlajka. To bych jí snad ani neukradla:D
Taky jsme si ještě před tím vyjádřením nejdřív mysleli, že si Art se Zu hrajou na Rada a přehnaně reagují z legrace, aby to z nás vymáčkli. Proto jsme čekali až do chvíle, kdy bylo vyvěšeno vyjádření a bylo jasný, že je konec.
Nicméně, jakmile Sancho zavolal Artovi a řekl mu, jak to je, emoce opadly a plánování mohlo chladnokrevně pokračovat. O víkendu jsme se sešli, Art dostal medovinu a půlku vlajky a naplánovali jsme, že na Vás budem dál šít boudu dál a že Art se Zu hru nezkazí.
Proč byla vlajka rozstřižena – vyjádření Toril (Bonnie a Clyde)
Mým cílem bylo především to, aby se ve hře pokračovalo a Potkani sami vymysleli a zorganizovali protiútok. No a pak mi samozřejmě šlo taky o to podfouknout toho namyšlenýho Bonharta (kterej si myslel, že má všechno pod kontrolou a jeho plány nic nezkříží) a dostat konečně do spárů Zorhajnskou vlajku. A protože vlajka byla u mě a měla jsem ji zapíct do buchty, ďábelský plán se sám nabídnul.
Proč byla vlajka rozstřižena? Protože mi bylo líto Vám nedat nic, když jste ušli takovou štreku, ale zároveň jsem nechtěla přijít o cenné zboží. Z mé strany to bylo bráno čistě herně („vždyť je to jen kus hadru, nejde o život“ a „chtějí hrát drsně, budeme hrát drsně“) a vůbec jsem netušila, že to vlastně doopravdy není Vaše vlajka, ale Artův obraz. Takže děkuji všem, kteří to tak pochopili a hráli s námi dál. A koho se to dotklo na osobní rovině a ještě nejsme srovnaní, může mi dát přes držku a zkusit ze mě vyrazit omluvu (pokud si mě chytí!). Ale pokud by se Vám to nepovedlo, tak jsem přemýšlela o tom, že bych Vám jako satisfakci vyrobila Vaši vlastní, skutečnou Potkanskou vlajku. Teda pokud byste chtěli :)
Malé kecy o vlajkách - Sancho
Nápad udělat takovouhle akci jsem si schovával od prvního potkaního ukradení vlajky (2006?). Mým skromným cílem bylo ukázat, že hra o vlajky je hra, která by měla mít svoje pravidla, měla by bejt zábavná a mělo by se k ní přistupovat zodpovědně. Hodně nás s Toril vyprovokovala i situace, kdy jste ukradli vlajku ZW a nic se nedělo. Já osobně jsem chtěl, aby jste vlajku dostali (protože se vlajky prostě vrací), ale abyste si ji museli fakt zasloužit – naprosto cíleně jsme se snažili volit situace, které vás vypsychují, specificky Vamberk a R63. To že jste vlajku nakonec nedostali, jsem osobně viděl jako špatné a byl jsem za to na Toril dost naštvanej. Nicméně, naplno jsem chápal důvody, které ji k tomu vedly, tak jsem stál při ní. Jsem rád i za to, že jste to brali jako hru.
Stejně tak chápu Arta. Jedna věc je moje osobní vnímání hry, druhá věc je, jak to vidí druhej člověk. A jak jsem se vyjádřil, bylo pro nás přátelství mnohem víc než to jestli se hraje hra nebo ne. Proto jsme mu zavolali, i za cenu toho, že jsme si pořád tak trochu mysleli, že je to od vás trik. To, čí jsou vlajky, to, co je pro koho urážkou, a to, co je ještě hra a co ne, to by se nemělo odvíjet od toho, jak na věc nahlížíme my sami, ale je potřeba brát ohled i na ostatní. Ať už si o Arťákově chování můžu myslet cokoli, musím respektovat to, že jemu zničení vlajky vadí, a jako takové to je potřeba řešit. A i když jeho reakce na potkanech vypadala hystericky, ve chvíli, kdy jsme za nim přišli, vyřešilo se všechno naprosto rozumně, bez sebemenší nenávisti a hádek. Jsem rád, že i při našem únosu potkani hráli podobně fér – při rvačce stačilo říct stop a přestali mě škrtit, nehnali to nijak do extrémů a celkově to bylo bych řek všechno takový rozumný. Jsem rád, že můžeme hrát takový hry. A doufám, že to nekončí.
V diskuzi zatím nejsou žádné příspěvky, buď první kdo přidá příspěvek.