V teplý letní podvečer na sklonku měsíce srpna, v tom temném Čase opovržení byla rychlou rukou vraha Bonharta pobita skupina Potkanů. Poslední Potkan v rukou od krve svíral čepel meče, když zrádný zabiják Bonhart dokonal své dílo. Krve se ve všech dořezal a poté utekl sám těžce zraněn do lesů. Poslední Potkan Giselher stál nad svými přáteli, rozsekanými a s vnitřnostmi naruby, ale podle zvyku, si z toho masakru dělal pramálo, mrtvým život nevrátí. Ta jediná poslední důležitá záležitost čekala tam v lese, někde v temnotě hvozdu se skrýval Bonhart, toho bylo potřeba zabít!
Sehnat novou partu k všemu odhodlaných zabijáků nebylo v čase opovržení nijak těžkou věcí. Po nilfgaardských hranicích se poflakovali různí lidé, někteří špatní jiní horší. V čem ovšem se od jiných Potkani lišili, byla jejich sehranost a oddanost vlastnímu cíli, nepodrazit druhého ani za zlaťáky ani při pohledu na šibenici. Giselher se obával jediného, že noví lidé ho podrazí dříve, než stihne zaplatit Bonhartovi jeho krvavou daň.
V noci se skupina nových Potkanů vydala po zabijákově stopě. Lesní hvozd byl tichý a tma sahala na konec nosu. Nešli pohromadě, ale ve dvojicích, aby nemohli být nenadále přepadeni ze zálohy. To bylo zatracené štěstí. Nikdo nemohl vědět, že hvozd obsadilo komando Scoita´el. Jejich šípy klouzaly nocí jako jedovatí hadi. Lučištníkům elfího komanda bylo jedno, na koho střílí, hlavně, že to byli lidé a ty z duše nenáviděli. Potkani se snažili udržet Bonhartovu stopu a vyhýbat se elfím střelcům. Tiché stíny se plížily nocí vpřed. Bonharta našli zanedlouho v nízké prohlubni mezi hnijícím listím a ostružiním. Tělo mu rozervaly hroty šípů. Bolestivá, ale přeci jenom milosrdná smrt. Giselher zuřil, ale právo pomsty vykonala ruka neznámého zabijáka. Tak skončil obávaný zabiják Bonhart, který svůj život proslavil tím, že pobil slavnou bandu Potkanů.
***
Na druhý den byl naplánován lup ve Vlčkové, vesnici u nilfgaardských hranic, kde na kraji jezera stála stanice, která byla selským dvorem, úřadem hejtmana a zároveň především slavnou hospodou U tři a půl oslíka, kde se opíjeli snad všichni slavní nilfgaardští vojevůdci. Hospoda byla pro ušetření času, zásobována přímou cestou přes jezero, kudy se na vorech dováželi zásoby a zásilky z nilfgaardského vnitrozemí. Potkani si dobře vytipovali den, kdy přijde nové zboží do překladiště na břehu jezera. Horší už to bylo s tou částí plánu, která počítala s přepravou ukradeného zboží přes jezero a tím zametení stop. Potkani se rozdělili na dvě skupiny, kdy vždy jeden z každé skupiny musel zabavit strážného u vrat. Obvykle to byly dosti hrubozrnné vtipy plné fekálních, sexuálních a jiných morbidit, ovšem fungovali dobře. Další část lidí z obou skupin musela přepravit uloupený náklad přes vodu a uložit do připravených povozů na druhé straně jezera. Postupně bylo překladiště rozkradeno tak, že pokud tam něco zůstalo, mělo to pro Potkany pramalou cenu.
***
Elfům nestál mrtvý Bonhart ani za prohledávání, Potkani proto u něj našli potrhaný dopis. Šifra, kterou papír obsahoval, se zdála složitou, ale postupně se přišlo na to, že musí existovat nějaké spojení s třemi podivnými předměty, které Bonhart poztrácel při útěku lesem. Bylo to zrcátko, vyrytá písmena a kostka s pajcovanou pětkou. Z vyluštěné zprávy bylo jasné, že Bonhart byl pouze najatým zabijákem, který šel na jisto a věděl, kde Potkani budou a jak si na ně počíhat. Na tím vším ovšem stál někdo další mocnější. Dopis obsahoval jméno Trohana, dobře známého místního havekára, se kterým Potkani mnohokrát obchodovali ke spokojenosti obou stran. Giselher věděl, že v úterý by se s havekáry, tak jako obvykle, měl setkat u staré hospody v podhradí. V předvečer setkání Potkani vymysleli riskantní plán.
***
Potkani stáli před starou krčmou a čekali, havekáři nebyli nikdy přesní. Na lesní cestě se vynořil oplachtovaný vůz a muži v kápi a šátky přes obličeje. Pouze mohutnější chlap byl prostovlasý a šel vedle vozu. Havekár Trohan, slizký had, ale zkušený šermíř, obvykle však nepoužívající jiné zbraně než své pěsti. Vůz se zastavil před zbytky hospody. Trohan zvedl hlavu k potkanímu vůdci Giselherovi a rozvažoval, jestli to všechno není nějaká past. Měli být přeci mrtví! Postupně začal chápat, Giselhert mu to objasnil v jedné větě. Jednalo se o otroky. Potkani prodávali otroky! To na tom museli být asi hodně špatně, protože jaktěživ Trohan neslyšel o tom, že by Potkani kupčili s lidmi. Obchod s otroky byl nelegální, ostatně stejně jako i obchod se zbraněmi, nebo kšeftování se Scoita´el. Nic co by zkušeného havekára mohlo překvapit. Takže najednou Potkani prodávají otroky. Postupně si Trohan nechal předvést zboží a ukázat co umí. Zajímavé kousky tam byly, žena co mluví cizími jazyky, živý posilovací trenažér, silák a chmaták co umí různé zvláštní kejkle provádět. Za otroky nechtěli Potkani nic jiného, než samé zbraně. Další havekár oplachtoval vůz a najednou bylo vidět, že je plný samých zbraní, učiněná zbrojnice. Za otroky a značné množství nilfgaardských zlaťáků nakonec Potkani dostali, co chtěli, i když to hlavní teprve potřebovali zjistit. Havekáři byli spokojení s obchodem a i s otroky směřovali k nilfgaardským hranicím. Dávali si dobrý pozor na pohraniční temerijské hlídky a nechodili po dobrých cestách. V pustině se ostatně dobře vyznali. Za jejich obchody by je nečekal provaz, ale lámání v kole. První část plánu Potkanům vyšla, teď ještě dokončit to co začali. Havekáři nemohli tušit, že celou cestou k hranicím je z lesních houštin sledují pozorné oči a za jejich zády se plíží celá potkaní banda. Cesta byla dlouhá a havékaři se museli vyhýbat hlídkám. Na hranici ovšem bylo rušno. Na křižovatce nad Vlčkovou ovšem bylo živo. Po cestě projížděli jízdní hlídky a celnice byla obsazena malým oddílem nilfgaardské pěchoty. Havékaři byli na tuto možnost dobře připraveni. Bez problémů došli k celnici a u hlídkujícího desátníka se prokázali ověřenou listinou, přičemž se zhusta oháněli jménem lukovského fojta Detvana, který jim za odměnu za jejich služby zaručil volný obchod přes hranici do Nilfgaardu. Stráž nebyla úplně přesvědčená o pravdivosti havékárských argumentů, ovšem než stačila cokoliv podniknout, situace se zcela změnila. Výrazně v neprospěch posádky celnice. Havekáři pozdě zjistili, jak snadno se nechali podvést. Hovno otroci, Potkanská zrada, slídilové, kteří dali znamení svým kamarádíčkům v lese. V pokřiku Potkaníííí se banda zabijáků vyřítila z lesa. A už letí vzduchem nůž a čepel páře střeva. Do boku se zatíná sekera a šavle křtí havekárskou lebku. Otroci už mají v rukou zbraně a začíná řežba. Vojáci ani havekáři neměli moc šancí. Byli pobiti do jednoho, vlastně až přespříliš krvavá řežba to byla. V tichu po bitvě náhle Potkani zjistili, že není, kdo by jim, co pověděl, ale to už z lesa vyvedli posledního ukrytého Nilfgaarďana. Hodně otázek, málo odpovědí, příliš jim toho vojáček neřekl. Stačila jedna nepozornost a voják vzal nohy na ramena. Utíkal jako by měl za patami bandu Potkanů, už ho nechytili. Tahle chyba bude za čas stát pár Potkanů životy.
***
V diskuzi zatím nejsou žádné příspěvky, buď první kdo přidá příspěvek.