Únos
Oba: Prvotní pochybnosti začaly v okamžiku, kdy se klíčoví lidé (Erik, Drirr a Zak) začali na nepříjemně dlouhou dobu ztrácet, a zahlídli jsme je cosi kutit v Erikově škodovce. Tady se sluší podotknout, že již nějaký čas oba žijeme ve zvláštním schyzofrenním stavu, kdy se při jakémkoli trochu podezřelém chování začínáme připravovat na nejhorší, nechodíme nikde sami v noci a po kapsách nosíme výbavu na týdenní přežití v divočině. Podezření se stupňovalo a ve chvíli, kdy skupinka ortodoxních Potkanů z ničeho nic zmizela těsně před divadlem, bylo jasné, že se něco kuje. Snažili jsme se vyzvědět, od koho jen šlo (dobře Ciri a Móňo) a co nejvíc schýzovat Bejbyho, aby vás sehnal a abychom se nenápadně, ale co nejvíc dozvěděli, o co se jedná. Okamžitě po divadle jsme ještě s Kačenou vyrazili do Kamelotu, kde jsme asi deset minut marně filozofovali nad tím, jestli jste se do něj vloupali. Přestože prakticky každý kout svědčil o tom, že se tam vloupala banda Potkanů a důkladně to tam přeházela, museli jsme ale sami uznat, že to není odchylka od normálního stavu, a že prostě v Kamelotu nelze poznat, jestli v něm někdo udělal bordel, nebo ne. Nakonec jsme přijali fakt, že Potkani nejsou schopný ničeho, nebo že se to projeví jinak, a nijak jsme to neřešili. Nicméně situace se změnila ve chvíli, kdy nejmenovaný dobrodinec a tajemný pomocník v jedné osobě, kterého tímto zdravíme, za námi přiběhl, že nás Potkani chtějí unést, mučit a možná i zabít. Ani vteřinu jsme nelenili, nasedli do auta, a s tepem 240/280 jsme zmizeli. Telefonicky jsme zkontaktovali Kačenu a domluvili tajnou schůzku. Prioritou pro nás v tuto chvíli bylo ubytovat Idu a uklidit alespoň ty nejdůležitější věci, které už byly v autě. Ve spolupráci s Kačenou se nám toto povedlo, nicméně to, že ho na cestě k nám vyhmátli Potkani, kteří už se po nás nepokrytě sháněli, nás utvrdilo v názoru, že je zle. V tu chvíli jsem (Sancho) byl pevně přesvědčenej, že akce bude o tom to z nás vymlátit, takže jsem se docela bál a připravoval na nejhorší. Rozhodli jsme se ale čelit svému osudu, takže jsme vyndali cenné věci z kapes, zavázali boty na uzle, domluvili si tajné místo, kde se sejdem, ujasnili krycí lež pro sjednocení výpovědi a vyrazili do jámy lvové…
Únos očima Toril
Z toho únosu a cesty, co jste nám připravili po Cyránovi, jsem nadšená! I když jsem se teda řezala smíchy při některých zásecích nezkušeného teroristy, třeba když jste si v půlce cesty autem uvědomili, že byste mi měli zavázat oči. Nebo když jste se nevěděli, kde mně máte vysadit. To bylo nejvíc :D Ale vezmu to popořádku. Ještě jsem si dělala srandu, když jsem odnášela věci do auta, že jakože naoko odcházím, mějte se, a s nikým se nerozloučím osobně. Jenže sotva jsem odnesla věci, bylo jasný, že se tam hned nevrátím. Přiřítil se Sancho, že nás chtějí unést. A hned jsme jeli pryč. Já jsem asi nebyla tak vystrašená jako Sancho, protože byl přesvědčenej, že to z nás budete chtět dostat jakýmkoliv způsobem, jakékoliv informace. Takže jsem paradoxně nebyla vyděšená z vás ale ze Sancha, protože kdybyste ho mlátili, tak nevím nevím, jestli bych nezačla zpívat (samozřejmě ale něco jinýho, než co byla pravda, že:D
Nicméně, když se pak po mně vrhli Zir se Zakem, bylo mi jasný, že to opravdu nebude hračka, i když jsem byla na boj připravená. Myslím, že jste dost přišli o moment překvapení, protože únik vašich informací je opravdu značný. Já bych to udělala tak, že bych nás sbalila hned při děkovačce.
Dokonce se mi v jednu chvíli nějak podařilo se osvobodit a zdrhala jsem ven a pryč, směrem k smluvenému místu. Ale byla tam tma jak v ranci a tak jsem nemohla běžet naplno, takže mně zase dostihli a tentokrát drželi opravdu pevně. Pak byla ale ještě jedna chvíle, kdy jsem mohla utéct, ale to už mi bylo jasný, že se Sancho jen tak ven nedostane, a začala jsem spolupracovat, protože jsem si přece jen chtěla taky zahrát a vyzkoumat, co jste si pro nás přichystali. Kdyby teda šlo o kejhák, tak jsem měla dvakrát nebo třikrát velkou šanci utéct a když nad tím tak zpětně přemýšlím, asi bych neběžela na smluvené místo, ale dovnitř, pomoct Sanchovi. Toho pak vynesli jako balík a vyrazili jsme. V půlce cesty si únosci uvědomili, jestli bych neměla mít zavázané oči, ale shodli se, že jsem pak spolupracovala, tak že budou hodný. Což mi dost pomohlo, protože jsem víceméně věděla, kde jsem a právě podle toho jsem se pak zorientovala v mapě.
Za Českou Rybnou jsem se fakt smála. Jeli jsme směr na Litice a únosci vymýšleli, kde mě mají vysadit. Někde prý, kde silnice kříží červenou značku. Dokonce se mně ptali, jestli to tam znám. Nakonec na jednom rozcestí Zak vylez a hledal značku, ale nenašel. Nenašel to ani v mapě, tak mně prostě vyhodili ven, s tím, že můžu Sancha zachránit. Dostala jsem dvě blikátka, klíč od auta a mapu, a poraď si, informace, kde by mohl Sancho být, by měla být na plakátnici na návsi v Hejnicích. Pak málem odjeli bez toho, aby se mně zeptali na pár otázek ohledně vlajek a Bonharta. Všechno jsem statečně popřela, zahrála si opět na blbečka a mohla se plně soustředit na svou důležitou misi. Byla jsem fakt naspídovaná, protože jsem nechtěla, aby Sancho čekal nějak dlouho. Lehce jsem se zorientovala a řekla si, že bude nejlepší se vydat zpátky do Rybný, odkuď už vedla trasa do Hejnic. Celou trasu jsem vlastně napůl klusala, sama sebe jsem překvapila, jak to jde. Ale bylo to podle mýho tím adrenalinem. Dokonce jsem se musela krotit, abych se neodvařila dřív, než Sancha najdu, neboť jsem nevěděla, co nás čeká ještě za dálku pak. V Rybný to bylo trochu dobrodružný, protože jsem nemohla najít značení, ale nakonec se to povedlo a klusala jsem směr Hejnice, po silnici. Když jelo nějaký auto, skočila jsem do příkopu, kdybyste to byli vy, abyste nevěděli, kde jsem a nemohla jsem být sledována. To by mně strašně rozčilovalo. V Hejnicích na návsi byla vskutku krásná plakátnice. Doklusla jsem tam a jala se hledat vzkaz. V tu chvíli mi volal Zak, jestli jsem ok. Byla jsem rozčilená, že mně ruší z důležité mise a poslala jsem je všechny do pekla, ať nevotravujou. Jenže vzkaz na plakátnici nebyl. Zkusila jsem ještě klusat dál, jestli jsem opravdu na násvi, ale dál to nevypadalo, tak jsem se vrátila, že náves projdu celou. Samozřejmě, že tam byla ještě jedna plakátnice, kde byl opravdu vzkaz s tel. Číslem na Sancha. Tak jsem mu zavolala, dozvěděla jsem se, že jde do Hlavný a nemůže mi volat. Vymyslela jsem trasu a volala jsem mu během domluvených intervalů, abychom byli v kontaktu. A vydala jsem se po modrý cyklotrase mu naproti. Tam bylo teda šílený značení, obzvláště, když cesta vedla lesem, kde bylo spousta rozcestí a značky skoro žádné. Ale v lese se dalo krásně běžet po měkkém, tak to nebylo tak zlý, kdybych si zašla. Ale povedlo se mi dostat se nad Hlavnou docela v dobrém čase a tam už jsme se sešli se Sanchem, vyprávěli si, co a jak a plánovali další postup a výpovědi. Do Žampachu jsme došli v půlce určeného času a prošli (dvakrát!) všechny (obě!) zastávky, kde mělo být auto. Ale nikde jsme ho nenašli. Až nakonec jsme se od Errika dozvěděli, že je až za zatáčkou u té první zastávky. Takže jsme to sice časově nestihli, takže škodovka vybouchla, ale i tak nám Errik řekl, kde jsou klíčky. Vyrazili jsme do Kamelotu a přemýšleli, jestli to fáro ještě cestou někde nenabouráme, aby vypadalo opravdu jako po výbuchu, ale nakonec jsme se rozhodli pro úplně jinou věc, a to pro to, že Vám celou Bonhartovinu vyklopíme. Za odměnu, že jste zorganizovali nějakou protiakci, což bylo mým cílem, plánem a největším přáním.
Ještě jednou říkám – jsem z toho fakt nadšená! Bylo fakt super být na akci a nemít plnou hlavu organizačních starostí :D Díky moc!
Takže doufám, že se takhle budeme špičkovat dál a tato akce nebyla poslední překvapení.
Sanchovo vyprávění o únosu
Hned po příchodu do sálku se Potkani začali rozpačitě zvedat a já sem si všiml pout v Erikově ruce, což se mi ani trochu nelíbilo. Vtipně nás obklopili a navrhli, abychom někam šli s nimi, jelikož mi bylo jasno, o co půjde, risknul jsem pokus o okamžitý útěk. Bohužel se mi nepodařilo dostat se až ke dveřím (dobře Drirr), skočili na mě Erik a Drirr a začala tak půlhodinová veselá taškařice, při které sem většinu času strávil na zemi s hlavou kolenem přitlačenou na podlahu. Byl sem rozhodnutej udělat všechno proto, abych si nenechal dát pouta. To se nakonec povedlo (holt, pouta se musejí kupovat kvalitní), a jsem rád, protože i když by ta hra byla zajímavější s pouty na rukou, nemám je prostě rád, a pokud k nim nebyli ani klíče, považoval bych to za celkem nepříjemný, protože pevně zaklaplý pouta nejsou ani trochu v pohodě. Erik je operativně a velmi chytře nahradil provazem, od kterého mám sice sedřený ruce, ale kdyby něco, aspoň šel povolit (a pravda, z takového provazu se dalo vždycky dostat - pro příště bych doporučil plastový stahovací pásky, případně Tesu). Mé sebevědomí značně zvýšilo to, že zatímco Toril měli za úkol dostat Zir se Zakem, na mě byli posláni Drirr s Erikem, tedy mě těší, že máte v mé schopnosti uniknout takovou důvěru... Na tomto místě bych chtěl zároveň vzpomenout několik svých přátel - v první řadě Amuldura, který na volání o pomoc odpověděl tím, že přiběhl, klekl mi na hlavu a držel ruce, Kačenovi, který se zaujetím sledoval celý zapás a cpal se při tom buchtou, a Tomášovi (Driciimu), který vše z bezpečné vzdálenosti dokumentoval iphonem. Jsme rád, že mám přátele, na které se můžu spolehnout, nezapomenu na to a při první příležitosti stejnou mincí oplatím. Jediný, kdo mi nabídl pomocnou ruku, byl Bejby, který svým obratným zavřením dveří ze špatné strany zdržel Potkany skoro na dvě sekundy, protože je z druhé strany krásně a okamžitě otevřeli přes zástrčku.
Po několika dalších peripetiích se Potkanům podařilo mě dostat do auta. Rozhodl jsem se, že nebudu klást zbytečně odpor a počkám, co se z toho vyvrbí. Chvilku po odjezdu si Erik vzpomněl, že zapomněli naložit moje boty, zastavil s autem uprostřed silnice a běžel pro ně. Neváhal jsem využít situace, uvolnil jsem si nohy z provazů, a zatímco mě Drirr a Faust ze všech sil drželi ruce, podařilo se mi s trochou obtíží prsty u nohy vytáhnout klíček ze zapalování. Za chvíli navrátivší se Erik reagoval na situaci, kdy po jeho půlminutové nepřítomnosti ukradl svázaný člověk dvěma hlídačům klíčky od auta poněkud rezignovaně, a musel uznat, že Potkani jsou prostě fušeři :-). Klíčky našel poměrně rychle, já se znovu rozhodl, že nebudu dělat potíže, a tak jsme mohli vesele vyrazit vstříc dalším dobrodružstvím. Dalším potkaním problémem se stalo znemožnění mého výhledu. Řešení nalezli celkem rychle - obal od Erikova spacáku. Musím uznat, že i po desetiletém používání kamelotních kostýmů, jsem ještě neměl na sobě věc, která by tak strašně smrděla... Schopnost se nadechnout bez nutkání zvracet jsem však obětoval, jelikož tenké plátno obalu umožňovalo víceméně ideální výhled, a tak jsem se pouze bavil tím, že jsem se snažil Potkanům popisovat cestu, po které bych si měl myslet, že jedem, aby si mysleli, že jsem zmaten. Trošku mě sice trápilo množství benzínu, které Erik vyplýtval kroužením po náměstí a zajížďkami k železňáku a k Agru, nicméně větší starosti to posléze udělalo samotným Potkanům, kteří po pár kilometrech museli udělat poradní zastávku, a řešit, že jim došel benzín na cestu zpátky. Musím pochvalně vzpomenout Drirra, který si postupem času uvědomil, že by mi mohl ještě přikrýt hlavu bundou, ovšem v tu chvíli už nebyl sebemenší problém odhadnout, kam jedeme. Ovšem je pravda, že ve finální části jsem se ztratil a očekával vysazení o něco blíže Lanšperku.
Zastavili jsme v naprosté tmě u nějakého domu. Začal výslech - na otázky ohledně vlajky jsem odpovídal tak jak jsme to měli naučené, a Zorhajnskou vlajku jsem byl rozhodnutý nedat za každou cenu. Krásně paradoxní situace byla v tom, že mi bylo vyhrožováno, že se něco stane Toril, nicméně ona byla ta, která tu vlajku chtěla a ji by nakonec i přišla do rukou, takže jsem si říkal, že pokud bude trpět, je si sama strůjcem svého neštěstí (ale jinak ji mám rád :D).
Po bezradném výslechu jsem byl vyhozen z auta, a ponechán svázaný a bez bot na neznámém místě. Z potkaních řečí jsem pochopil, že se pro mě snad vrátí a že mám čas na rozmyšlenou. Povolil jsem lano, rozvázal jsem se, nanesl válečné barvy na obličej (no dobře, trochu sem uklouznul na tom bahně) a po vzoru Ramba se připravil na boj. V hlavě jsem začal spřádat plány, jak za pomoci lana a několika trámů, které jsem našel u nedaleké ohrady, zabiju posádku Erikovy škodovky, zmocním se auta, a vyrazím osvobodit Toril. A protože správnej zabiják nikdy není tam, kde ho čekají, vyrazil jsem po stopách škodovky. To se mi samozřejmě vyplatilo, jelikož ve chvíli, kdy jsem došel dolů na křižovatku, volal mi Erik na přidělený mobil, že mám vyběhnout po cestě k okraji lesa k lavičce, a tam že najdu pomoc. Vyrazil jsem tedy zpátky, velmi nadšený, že se můžu bos vracet po kamenité cestě. Pokračoval jsem po cestě nahoru a když jsem u lesa žádnou lavičku nenašel, pokračoval jsem po cestě ještě dál, a prošel si pěkný kus lesa. Za chvíli mi bylo jasný, že jsem to prostě nenašel, a bloudil jsem zmateně po lese, stále se snažíc vžít se do role zabijáka, a přemýšlejíc, jestli se tohle Rambovi stává taky. Vysvobodil mě telefonát a upřesnění místa, takže jsem se vrátil na start (v tu chvíli jsem už měl prochozené všechny cesty, krom té správné). Doběhl jsem nahoru k lavičce, našel vzkaz a čelovku. Měl jsem pokračovat po žluté. Po rozsvícení čelovky a zjištění, že je mlha a světlo se od ní odráží, čímž mi znemožňuje vidět cokoli ve vzdálenosti větší než 1,5 m, jsem začal pochybovat o tom, jestli nám v těch akčních filmech něco nezamlčují... Seběhl jsem zpátky dolů, obratný krok lovce jsem těsně nad cestou doplnil epochální držkou na bahně, a vyrazil po cestě směrem dolů, potěšený tím, že po těch špičatých kamenech jdu naboso už potřetí. S důkladnou zastávkou na každém rozcestí a prohledáváním stromů, jestli na nich nejsou značky, jsem zanedlouho dorazil k rozcestníku, který jsem našel jen díky tomu, že mě bylo opravdu divný, aby na takové křižovatce nebyl, našel boty, uvědomil si, kde sem, a obutý jsem vesele vyrazil po žluté, chlácholíce se tím, že Žamberk je pitomých 15 km. Cestou mi volala Toril, že našla sebe, po stručném popisu našla i mě, a domluvili jsme si sraz v Hlavné. Dorazil jsem tam o něco dřív, našel jsem vzkaz a klíček od pout, které naštěstí byly zničené, a vyrazil naproti Toril. Sešli jsme se kousek od Žmapachu a vesele pokračovali tam. Dílčí problém nastal při hledání auta, když jsme našli obě zastávky na Žampachu, a ani u jedné nebylo. Nicméně jsme se dozvěděli, že je ještě jedna zastávka směrem na Hnátnici, které ale vůbec nebyla vidět - ale alespoň jsme si důkladně a několikrát prošli celý Žampach, což mě po mých zkušenostech ze začátku cesty ani trochu neudivovalo. Nakonec jsme auto našli a dorazili jsme nadšení a naladění do Kamelotu, kde seděla skupinka zvadlých Potkanů (Ciri, Drirr, Errik), a s nadšením jsme vyprávěli nejen o hře, ale i o vlajkách...
Osobně jsem byl hrou naprosto nadšenej. Vím, že to Potkani dělali dost narychlo, a bylo to trošku znát (ale myslím, že tím trpěli nejvíc sami) ale jsem strašně rád, že nám něco takového připravili. Jsem moc rád i za to, že to bylo v celkem vhodný čas (sice to trochu zabilo afterparty, ale spousta lidí stejně odjela už předtím, než to začalo..) protože takovej únos by se mi asi jiný dny nehodil.
Maximálně oceňuju to, že to byla hra, která měla pravidla. Bylo to znát především ve chvíli, kdy jsem Potkanům řek, že zorhajnskou vlajku jim prostě nedám. Jsem rád, že se to udrželo na herní úrovni, a nesklouzlo to k nějakýmu vydírání nebo ničení věcí. V tu chvíli jsme musel uznat, že Potkani udělali naprosto všechno proto, aby si tu vlajku zasloužili, a co mohli udělat bez toho, aby přikročili k věcem, který by mi přišli mimo hru. To byl jeden z hlavních důvodů, proč jsme se s Toril rozhodli to ukončit, přiznat se a vlajku jim dát. Jsem strašně rád, že to skončilo takhle, jako hra, kterou hráli všichni, kterou nikdo nepřehnal, a i když Potkani nevyhráli v ten okamžik, když jsem jim tu vlajku nevydal, vyhráli to celkově, férovým přístupem a schopností nejít za každou cenu až na hranu. Proto si rozhodně zaslouží získat svojí vlajku. Ještě jednou opakuju, že jsem strašně rád, že to dopadlo takhle, a doufám, že to není poslední věc, a že si dál budeme schopní hrát tak, aby to mohlo bejt drsný, ale aby to všichni zúčastnění brali jako hru.
V diskuzi zatím nejsou žádné příspěvky, buď první kdo přidá příspěvek.