Už od západu slunce se prodírala protivným houštím a brodila závějemi namrzlého sněhu. Ledový vítr ji štípal do obličeje. Zabořila tvář hlouběji do kožešinového límce svého hloupě lehkého kabátku. Právě takového, jaký kdysi nosívala, když spolu s bandou jí podobných nespoutaných lidí projížděli vesnicemi, drancovali a zdobili se šperky. Utráceli všechnu slavnou kořist na jarmarcích za krásné látky a šátky a trávili dlouhé večery tancem na divokých slavnostech ve společnosti vystrašených obyvatel. Na krátkou chvíli zahlédla sama sebe v kloboučku s pavím pérem a v třpytivé kazajce s třásněmi tančícími v rytmu jejích rychlých kroků. Krkolomný cval na černém koni v čele družiny výskajících rebelů, práskání spěšně zavíraných vrat a okenic, jež doprovázelo každý jejich příjezd do vesnice…To byly časy. Nebo to byl jen sen?

Zahřála si ruce krátkým zakletím zašeptaným rozpraskanými ústy. Pomohlo to. Tak přece ovládá magii, umí čarovat. Nebo to byl jen její dech, co rozehřálo zkřehlé prsty?

Zatvrzele odkopávala sníh, jenž se jí lepil na boty. Už na sebe začínala mít zlost. Proč se trmácí uprostřed noci bůhvíkam, jen aby nalezla někoho, kdo je možná jen výplodem její fantazie? Potkani, parta nebezpečných individuí, kteří nemají žádný cíl, domov ani vychování, říkali jí lidé v osadě. Prý se každý, komu ještě zbyla špetka zdravého rozumu, té bandě vyhne velikým obloukem.

Ale jí to k nim táhlo víc s každým ve sněhu prošlapaným krokem.

Sáhla si pravou rukou na tvář a nahmátla lehounký škrábanec od oka až ke spánku. Jen drobná památka – magie dokáže zakrýt opravdu hodně. A nebo je její tvář zcela hladká? Možná nebyla nikdy zraněná. Ale co, tak jsem třeba nikdy žádnou pitomou jizvu na tváři neměla!

Náhle se bleskově přikrčila. V dálce zahlédla oheň. Konečně! Velice pomalu se přibližovala a prodírala až k rozhraní světlého kruhu, tvořeného plápolajícím ohněm, s okolní nocí. Tiše naslouchala jejich hovoru. Hlasitě se smáli. Chvíli plánovali a vymýšleli taktiku zítřejšího boje, chvíli s překřikováním líčili uplynulou bitku. Pak vše postupně ztichlo a hovor se stočil k vážným tématům, vášnivě diskutovali o svých neschopných vládcích, o neobvyklém počasí i o konci světa.

Dívka byla do jejich společnosti plně zabraná, a když vzali bubínky a začali vesele povykovat, skoro by zapomněla na okolní svět a temnou noc a mokré boty. Ale v krátké pomlce, než rozjaření Potkani nabrali dech k další písničce, zaslechla odkudsi z  lesa nedaleko za svými zády nepříjemný a podvědomě velmi známý zvuk. Patřil nevítanému nočnímu návštěvníku. Nebyl to člověk. Nebylo to ani zvíře. Spíš netvor. Její ruka automaticky vylétla nad pravé rameno a nahmatala jílec meče. Jediné, čím si byla dnes v noci jistá. Zbraň lehce vyklouzla z pochvy. Vykřikla, částečně možná proto, aby varovala Potkany a částečně aby dala průchod svému strachu, jenž jí svíral hruď. Netvor na sebe nenechal dlouho čekat.Vyrazil z houští a s odporným skřekem se rozletěl na svých hbitých křídlech k ohni, který ho přilákal ze tmy a kde také předpokládal snadnou kořist. Dívka už stála na nohou na volném prostranství, při pohledu na dlouhé drápy a odpornou zobákovitou čelist se však zachvěla. Okřídlenec se řítil proti ní, ve snaze prorazit její chabou obranu a dostat se k ohni. Dívka se úkrokem dostala k nepříteli bokem a ťala plnou silou, míříc na šupinatý krk. Netvor byl však hbitější než předpokládala, a tak zasáhla jen křídlo a bok. Byl překvapený nečekaným útokem a rozzuřeně zaryčel. To už však měl mnohem víc protivníků, připravených k boji. Potkani, teď už všichni se zbraněmi v ruce, začali sehraně útočit ze všech stran. Netvor se zhroutil pod ranami, jež se zatínaly do jeho těla. Brzy bylo po boji. V tábořišti se rozhostilo ticho, Potkani rychle oddechovali a dívka stála zkoprnělá nad obrovskou zdechlinou. Zraky bojovníků se upíraly na ni. Její pohled zatvrzele spočíval na zabité příšeře, neodvažovala se pohlédnout jim do tváří.

Dlouhé ticho prolomil až Potkan, jenž byl možná jejich velitelem. Pokud ovšem někoho takového mají, pomyslela si.

„Jaké je tvé jméno, noční návštěvnice?“

„Já jsem… Falka? prolétlo jí hlavou

…Ciri“, odpověděla.

Usedla s nimi k ohni.

Na víc se jí neptali. Asi ji už znali, nebo se jim to alespoň zdálo.