Bezejmenný žoldák, další bezejmenná bitva… třeskot zbraní, řinčení zbroje, všude kolem změť umírajících lidí. Celé to tu páchne strachem, hrůzou a sobectvím… Velení se zdá vypadat jako pouhý koncept navržený kdysi dávno od stolu. Předpokládám, že jen málo z těch vyděšených rekrutů kolem si pamatuje byť jen jedinou větu ze základního výcviku. Jediné co zůstává je strach. Vidíš ho když se podíváš do kterýchkoliv očí v okolí. Dokonce i ten obrněnec se zlým výrazem sedící na koni má oči plné strachu a beznaděje. Ti kdo přežijí, vědí moc dobře, že to není na dlouho a možná se jen naučili maskovat svůj strach krutostí. Tak jako každou bitvu i tuhle řídí strach a zběsilost přelévající se z jedné strany na druhou jako příliv. Nevím co tu vlastně dělám a proč už nejsem dávno mrtvý. Dál bojuji svou bitvu… každý den se nechávám pohlcovat změtí velkoměsta a pozoruji ten strach na tvářích lidí kolem sebe. To zoufalství je všude stejné. I moje bitva je řízena strachem, za stovky ba tisíce let jejího trvání se nic nezměnilo, ani o kousek. Jediné co se vyměnilo jsou kulisy. Válčíme na betonových prostranstvích, polstrovaných židlích, vytopených věžácích… Au! ta rána zboku zabolela, tentokrát ťali do živého… a to jsem myslel, že zrovna tomuhle můžu věřit, že to nezalomí jako všichni. Ale vidím už jen jeho záda. Zdrhá, jako by si mohl někdy pomoct... A můj bok zůstal nekrytý.

Teď už jde o holý život… bojuji už zcela bezmyšlenkovitě podvědomě odrážím rány tak jak jsem se to před mnoha lety naučil. To už snad ani není pravda… kdysi jsem se zuřivě vrhal mezi ty největší šiky… rozrážel jejich pevné řady a rozséval smrt a strach do jejich srdcí. Tehdy jsem to byl já kdo řídil co se stane, strach byl mým otrokem a já sám jeho pánem. Jenže bitevní sláva je nevěrná… nechci už víc tu děvku, na co taky. Mě stačí suchej kus žvance a doklepat další den. Musím dodělat to co se po mně chce aby mi to nehodili na hlavu, dodržet tvrdý zákony společnosti… přežít pro přežití. Každej sám za sebe. Mám trochu pocit jakoby tahle bitva byla všichni proti všem. Už nemám sílu… klesám k zemi a je mi to vlastně jedno… vždyť proč se taky držet dál… komu sejde na jednom samotným pěšákovi v týhle vřavě. Nebudu první ani poslední. Není proč čekat na další bitvu… pomalu klesám k zemi a snáším sprchu ran narážející na ruku se štítem kryjící hlavu.

Ticho… je mi všechno jedno a kolem mě je tma a ticho. Nevím kde jsem a nevím kdo jsem. Je tu klid. Takový jsem nikdy nezažil. Asi konec… resignace.

“Zaku vstávej!”

Nic.

“Dělej”

Nic.

“...tohle není jen tvůj boj...”

Ten hlas poznávám.

“...jsme ti po boku už léta…”

Další známý hlas.

“...patříš k nám a my svoje neopouštíme…”

Někdo mě bere za rameno a kamsi vleče. Chci zpátky klid… nechci do bitvy normálního života. Nechci školu, práci, starosti stres beze smyslu.

“No tak prober se, ještě není po bitvě.”

Otevírám oči. Ty tváře znám… moji spolubojovníci, už léta spolu přežíváme v týhle divočině. Z bitvy do bitvy. Nikdy mě nenapadlo, že mě znají jménem… natož že o mě mají starost. Mám pocit jakoby se můj život měnil, všechno přechází z dosavadní šedi do jasnějších kontur… v mé mysli vyvstávají vzpomínky na společné boje, kde jsme stáli bok po boku… Nikdy jsem si to neuvědomil.

“Dělej někde tam je ještě Erik” a ukázal směrem k největší vřavě. Měl jsem zvláštní pocit. Najednou bylo proč. Stálo za to pro někoho zemřít, nebo žít. Tentokrát jsem poprvé bojoval za něco co mělo smysl. Za pravdu, která se ne vždy líbí. Za přátele, kteří nejsou vždy dokonalí ale jsou tu a vždy budou.

Zvedl jsem se ze země narovnal promáčklý nárameník. Dal jsem sbohem betonovým zdem města “neodkladným” úkolům, tíživým povinnostem a věčné anonymitě. Sevřel jsem pevně toporo své válečné sekyry a bok po boku s věrnými druhy se vrhnul do největší vřavy.